-
Volby na Tchaj-wanu
V sobotu proběhly na Tchaj-wanu prezidentské volby spojené s volbami do parlamentu. S 51 % hlasů obhájil své prezidentské křeslo 61-letý Ma Ying-jeou z Kuomintangu, zvítězil nad kandidátkou Demokratické pokrokové strany Tsai Ying-wen, která získala 45,6 % hlasů. Kuomintang taktéž zvítězil ve volbách do parlamentu. Účast byla 70 %, tj. více než 18 milionů lidí. Pro zajímavost, při posledních volbách do PSP ČR v roce 2010 byla volební účast 62,6 %.Obě hlavní strany považují Tchaj-wan za suverénní zemi, která není součástí Číny, avšak zatímco Demokratická pokroková strana odmítá jakékoliv vyjednávání s Čínou, Kuomintang bere politiku jedné Číny jako možný základ pro vyjednávání. Tchaj-wanci si tedy zvolili spíše dobré vztahy s Čínou, což se v dnešní době, kdy mají USA a hlavně Evropa ekonomické problémy, podle mého názoru může Tchaj-wanu hodit.
-
Tři roky blogu
Právě jsem zjistil, že před 5 dny uplynuly 3 roky od založení mého blogu. Od té doby jsem napsal 29 článků nejen o Tchaj-wanu. Od 18. 2. 2010, kdy jsem začal měřit statistiku návštěvnosti, měl web 3063 unikátních návštěvníků, průměrná doba strávená na webu činí 2 minuty 10 sekund.
Blog se ukázal jako neocenitelná pomůcka, kdy nemusím všem povídat o svém životě na Tchaj-wanu zvlášť (což by ani nebylo časově možné, přestože umím psát všemi deseti celkem rychle), protože to nejdůležitější najdou právě zde. Dále jsem zaznamenal, že web je velmi užitečný pro ty, kteří se sem chystají jet studovat. Často dostávám dotazy i ohledně toho, jak žádat o stipendium.
Děkuji za přízeň a do budoucna doufám, že webu přibydou další návštěvníci, ať už mí známí nebo ti, kteří se chtějí dozvědět něco více o Tchaj-wanu.
-
Nové fotoalbum pro rok 2012
Založil jsem si na Facebooku nové fotoalbum pro rok 2012, které si můžete prohlédnout zde - časem do něj budu přidávat nové fotky. Pro jistotu přidám i dvě fotoalba z roku minulého:
-
Objev orchestru a tchaj-wanská pracovitost
Dnes jen mírně rozšířený příspěvek z Facebooku:
Dnes jsem objevil univerzitní orchestr. Od indonéské kamarádky svého rakouského spolužáka jsem se dozvěděl, že jeden takový přímo v kampusu existuje, nachází se prý v „Activity Center“ (centrum aktivit). U úřednic v našem centru čínštiny jsem se na centrum poptal, dostal jsem od nich mapu. Podle mapy jsem se vydal orchestr najít – je velmi blízko budovy, kde studuji čínštinu. Na chodbě jsem zaslechl libé tóny tuby (což by určitě potěšilo kamaráda Jana Štemberka), tak jsem se za nimi vydal. Náhle se mě ale zmocnila panika, že bych musel mluvit čínsky (jak se čínsky řekne „orchestr“, „klarinet“ a „mohu se k vám připojit“ zatím nevím), takže zítra se vrátím s Jamie na místo činu a poptám se, zda bych se mohl připojit
V posledních dvou dnech jsem byl taktéž svědkem pověstné tchaj-wanské pracovitosti. Včera jsem odjel na kole do školy, o necelé 3 hodiny později se vrátil a silnice nikde. Dnes jsem ráno opět vyjel, po příjezdu jsem před domem našel silnici novou. Proč to tak nejde i v Česku?
-
Film v čínštině
Ještě před začátkem hlavního tématu článku bych chtěl zmínit jednu novinku, kterou jsem zjistil teprve před pár dny. Protože jsem stipendium pro studium čínštiny získal až do konce srpna příštího roku, musím studovat i letní semestr, tj. od začátku července do začátku září. V důsledku to znamená, že se v létě příštího roku nepodívám domů.
Nyní k hlavnímu tématu. Nedávno jsem objevil film, který natočili kolegové ze školy v minulém semestru. V krátkém filmu představují město Tchaj-nan. Velmi se mi líbí, proto jej nabízím zde ke zhlédnutí. Každá třída údajně musí vždy v březnu natočit film, takže se pravděpodobně můžete těšit i na moje účinkování.
O tomto filmu byla dokonce předevčírem i reportáž v tchaj-wanské televizi. V jedné části totiž student představuje horu Alishan, na konci pak zvolá „Tainan will touch your heart“. Jenže Alishan je od Tchaj-nanu, vezmeme-li v potaz maličkou velikost Tchaj-wanu, relativně daleko (zhruba 70 km), takže v televizi udělali ze spolužáků blbce.
-
Liudui Hakka kulturní park
Minulou sobotu jsem se vydal na výlet organizovaný školou do Liudui Hakka kulturního parku, který představuje kulturu národa Hakka, který tvoří významnou etnickou skupinu na Tchaj-wanu. Fotogalerii z výletu najdete zde, pod některými fotkami jsem napsal komentář.
-
Život a studium na Tchaj-wanu
Delší dobu jsem na blog nic nenapsal, neboť nebyl čas, ani energie. Několikrát jsme se chystali na výlet, ale nejdříve jsem byl nemocný, pak byla nemocná Jamie (a pak dokonce i kočka dostala chřipku), potom bylo špatné počasí, takže to nějak nevyšlo
Příští týden se však pojedu podívat do Liudui Hakka Cultural Park, takže snad zase bude o čem psát. Dnes tedy jen tak obecně o životě a studiu zde.Život na Tchaj-wanu
Minulý rok jsem zde strávil 5 měsíců, takže nyní na mě po příjezdu nečekalo žádné překvapení. I tak si ale musím na některé věci zase zvykat. Nikdy si asi nezvyknu na zdejší dopravu. Pan Trpišovský občas oproti zdejším řidičům vypadá jako hodný pán. Nikdo zde nedodržuje skoro nic. Je to hodně odlišné od Evropy a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Není to ani žádné překvapení – podle toho, jak mi přítelkyně popsala proces získání řidičského průkazu na Tchaj-wanu, tak si víceméně myslím, že tu ve skutečnosti řidičák nemá nikdo. Například abyste získali řidičák na skútr, musíte projet takovým úzkým pruhem několik desítek metrů bez zastavení, čímž prokážete, že dokážete skútr ovládat. Výcvik jízdy autem i závěrečná zkouška probíhá pouze na cvičišti, nikoli v reálném provozu. Avšak zdejší politici si to asi uvědomili a údajně se to má od příštího roku zpřísnit. O zdejší dopravě jsem se rozhodnul napsat extra článek, do kterého možná přidám i nějaké to video, abyste měli představu, jaký tady na silnicích vládne chaos
Další věcí, na kterou si musím zvyknout, je naprosto odlišná kuchyně. Hůlky už z minulého roku umím používat bez probllému, ale jde o jídlo. Nějaké houskové knedlíky s omáčkou a masem, což je tak typické pro českou kuchyni, zde nehledejte. Ani brambory se zde nejí jako příloha. K většině jídel se, pravděpodobně stejně jako jinde v Asii, podává rýže nebo nudle. Tchaj-wanské kuchyni dominuje palivá chuť, a také sladká (například párky jsou zde nasládlé). Sůl je zde nadávka. Nejhůř si na to zvyká žaludek, i teď po více než dvou měsících od příjezdu se často potýkám se zažívacími problémy (alias sra…).
Kdo se vyzná v zeměpise, tak ví, že je zde velmi vysoká hustota zalidnění, cca 6x vyšší, než v České republice, což s sebou také nese určité negativní důsledky. Zde v západní části ostrova nenarazíte na panenský kus přírody – všude jsou domy, hlučné ulice, víceméně se jedná o jedno obří město …Občas je mi z toho smutno, když vidím, co člověk dokáže s přírodou udělat. Stejně si myslím, že časem většina zemí na světě přistoupí, stejně jako Čína, k politice jednoho dítěte (pozor, Tchaj-wan není Čína, takže zde žádná taková politika neplatí) – vždyť se přece lidi nemůžou pořád množit jako kobylky! Pro Čínu je to samozřejmě mnohem jednodušší rozhodnutí, když nemá žádný penzijní systém, takže se nemusí bát jeho zhroucení v budoucnu v důsledku mnoha důchodců a mála dětí. Běhat chodím do městských parků, které jsou pěkně udržovány.
V neposlední řadě je tu pak naprosto odlišné počasí. Od příjezdu až do nynějška zde denně panují teploty nad 30 stupňů Celsia, v posledních několika dnech hodně pršelo (na rozdíl od Česka, kde prší několik hodin, tak tady prší třeba i několik dní v kuse). Občas je teplé počasí nepříjemné, hlavně z toho důvodu, že ve většině míst včetně restaurací mají klimatizaci, takže vyjdete z vedra do slušné zimy. V zimě by se údajně mělo ochladit, tak uvidíme. Ale zde na jižní části ostrova si myslím, že pod 15 stupňů to nepůjde …Abych si však jen nestěžoval, tak je tu i řada věcí lepší, než v Česku. Například je to slušnost a pracovitost Tchaj-wanců. Nabídnu jeden příklad: po příjezdu jsem si potřeboval vyměnit eura na tchaj-wanské dolary. Přišel jsem tedy do banky, kde u vchodu stál strážce, který se uklonil, ukázal volnou přepážku kde jsem se posadil, poté mi přinesl čaj. Pracovnice mezitím přítelkyni vysvětlila, že v této bance je příliš vysoký poplatek a doporučila nám banku jinou. Předpokládám, že kdyby se to stalo v Česku, tak by mě nikdo na nic neupozornil a jen by mě oškubali (viz desítky podvodných směnáren v Praze na Václavském náměstí). Když jsme přišli zpět na parkoviště, náš skútr byl zablokován jiným. Strážce si toho všiml a sám ten druhý skútr přeparkoval. S tímto příjemným přístupem se zde setkáte nejen v bance, ale i v restauracích, na úřadech, skoro všude. Je to fajn, když někam přijdete a nepřipadáte si, jako že někoho hrozně otravujete, jako je tomu na mnohých místech v Česku.
Další věcí, která se mi na Tchaj-wancích líbí, je velká pracovitost. Bohužel v některých ohledech až extrémní – někteří zaměstnanci mají v práci volno dokonce jen jeden den v týdnu. Dovolená tu žádná neexistuje – něco jako to, že v Česku si může zaměstnanec vzít několik týdnů dovolené za rok, tu neexistuje. Pokud chce Tchaj-wanec jet na dovolenou a cestovat, tak prostě musí dát výpověď a poté si najít jinou práci. Přesně to musela udělat přítelkyně, když jsem ji pozval v létě do Česka. A jak jsem řekl v minulém odstavci, i když musí pracovat od rána do večera bez nějakých dovolených, tak se zde na zákazníky netváří s kyselým ksichtem, ale dělají práci s radostí, úsměvem a vždy rádi pomohou.
Studium
První příspěvek o nové škole, kde studuji čínštinu, jsem psal po jednom týdnu výuky, takže nyní studium mohu popsat detailněji. Počet studentů v mé třídě se ustálil na číslu 7, neboť někteří lidé šli z naší B do začátečnické A, naopak jiní přibyli. Jsme sice všichni z různých zemí (USA, Rakousko, Česko, Egypt, Filipíny, Lucembursko, Indonésie), ale myslím, že si výborně rozumíme. Učitelka je samozřejmě Tchaj-wanka
Slyšel jsem, že Skot, o kterém jsem se zmiňoval v minulém příspěvku, se tento měsíc vrací do vlasti – těžko říct, jaký má důvod, možná to vzdal …„Hlavní“ výuku s výše zmíněnou třídou mám každý den 2 hodiny (kromě toho mám pak ještě 4 volitelné předměty), přičemž každý týden probíhá prakticky naprosto stejně – nevím, zda to ostatní učitelé vedou jinak, ale mně to celkem vyhovuje. V pondělí vždy začínáme novou lekci. Učitelka na připravených kartách ukazuje nová slovíčka, vysvětluje výslovnost, použití ve větě, občas použije slovíčko v otázce, na kterou musíme odpovědět apod. V úterý vždy na začátku hodiny píšeme test z poloviny slovíček – učitelka nám je diktuje, my píšeme. Test vypadá nějak takto:
Zejména na začátku mi trvalo velmi dlouho si znaky zapamatovat, nyní s tím už nemám tak velký problém, neboť jsem zjistil, že čínské znaky jsou taková skládačka, skládají se většinou z více částí, které se v různých znacích opakují. Později již tedy není takový problém si je zapamatovat a naučit napsat (při psaní čínských znaků je důležité pořadí tahů, přičemž pro to existují určitá pravidla, takže opět časem člověk nemá problém i u neznámého znaku odhadnout, jaké je pořadí tahů). Například: „film“ se píše 電影, „krajina“ je 風景 – všimněte si podobnosti druhého znaku v obou slovech. Další příklad: „peníze“ jsou 錢, „hodinky“ 錶 – obě slova mají stejnou levou část. Je potřeba dát si pozor na „falešné kamarády“, například „nový“ je 新, „noviny” jsou 報. Levá část těchto znaků vypadá na první pohled stejně, ve skutečnosti je tam rozdíl. Jednotlivé části znaku pak dávají buďto fonetickou informaci, nebo význam. Tchaj-wanci tedy kritizují zjednodušené znaky, které se používají v ČLR, neboť zjednodušením znaky přišly o svůj význam. Další výhodou tradičních znaků je, že pokud se je naučíte, není pak již tak těžké se naučit znaky zjednodušené. Opačným směrem to tak nefunguje.
Po napsání testu ze slovíček dostane každý student několik karet s novými slovíčky a musí je nahlas přečíst, přičemž učitelka případně opraví výslovnost. Poté si vždy karty vyměníme, dokud jsme všichni neřekli všechno. Následuje něco podobného, avšak tentokrát musíme každé slovíčko použít ve větě. Docela mě to baví, rád vymýšlím vtipné věty. Jakmile dokončíme slovíčka, začínáme probírat gramatiku, kdy nás opět učitelka aktivně zapojuje a musíme vymýšlet věty s použitím dané gramatiky. Ve středu máme test z druhé poloviny slovíček a opět se učíme gramatiku.
V minulosti jsem již o čínské gramatice psal, jak je nesmírně jednoduchá. Tak například pokud bych měl čínskou větu „Každý den se doma učím 2 hodiny“ přepsat doslova, pak by to bylo něco jako „Já každý den v dům číst kniha, číst 2 hodiny.“ Nebo „Jak daleko je tvůj dům od vlakové stanice?“ by bylo něco jako „Ty dům od vlak stanice hodně daleko?“
Časování nebo skloňování v čínštině nehledejte.Ve čtvrtek píšeme test, kdy nám učitelka diktuje celé věty. To je poměrně obtížné, protože musíte umět napsat veškerá slovíčka, tj. samozřejmě i ta z předchozích lekcí. Test vypadá takto:
Po dokončení gramatiky probereme nějaká ta cvičení, přečteme dialogy a text v učebnici. V pátek na začátku hodiny máme každý s každým malý rozhovor, kdy se vzájemně ptáme na předem dané věci, odpovědi si zapisujeme. Většinou je při tom třeba použít gramatiku a slovíčka z dané lekce. Učitelka se nás pak ptá, co jsme se dozvěděli. Po tomto menším opakování dostaneme velký test z celé lekce, jehož součástí je diktát, vyznačování tónů u vět, dále pak seřazení slov do správného pořadí, aby věta dávala smysl, doplnění chybějících slov, použití daných slov ve větě, popřípadě použití dané gramatiky ve větě. Test z celé lekce vypadá takhle:
Již mám za sebou i pololetní test, který se lišil, neboť byl napsaný jinou učitelkou. V tomto testu jsme museli napsat i krátký sloh o tom, jak jsme někam cestovali. Hned v první větě jsem udělal chybu, když jsem napsal „příští týden jsem cestoval do Tchaj-peje“
V čínštině totiž „příští týden“ doslova znamená „dolní týden“, „minulý týden“ je pak „horní týden“, takže je to mírně matoucí.
Kromě studia čínštiny se nyní také věnuji výuce češtiny, koupil jsem pro přítelkyni učebnici, kterou pomalu procházíme. Bude to zajímavé, až dojdeme k lekci s nějakou složitější gramatikou, jako je skloňování, vůbec totiž nevím, jak jí to vysvětlím, když čínština nic takového nemá.Zde najdete fotky, které jsem od příjezdu na Tchaj-wan pořídil – na konci alba jsou ty nejnovější.
-
Začátky v nové škole
Minulý týden mi začal semestr v nové škole, kde se budu naplno věnovat studiu čínštiny. Studovat ji budu v Centru čínského jazyka na National Cheng Kung University v Tchaj-nanu. Ještě před začátkem semestru jsme měli informativní setkání, kde k nám promluvil děkan i vedoucí centra. Dozvěděli jsme se, že zdejší učitelé se, na rozdíl od ostatních škol, věnují výkladu čínštiny na plný úvazek. Nováčkům na Tchaj-wanu byly také vysvětleny nejdůležitější informace, týkající se rozdílných pravidel v dopravě apod.
V pondělí mě pak čekala první hodina a hned překvapení. I když jsem nepsal úvodní test, který rozřadil studenty do jednotlivých tříd podle pokročilosti (myslel jsem tedy, že budu zařazen mezi začátečníky), byl jsem na základě předchozího studia čínštiny umístěn do třídy B, která začíná 7. lekcí! Čínštinu jsem zde sice minulý rok jakožto výměnný student měl, avšak jednalo se spíše o „sranda čínštinu“, kde jsme neměli žádné testy a učili jsme se, co jsme aktuálně potřebovali (např. jak si objednat jídlo, jak se zeptat na cestu apod.). Tehdy jsem se ještě doma dobrovolně učil psát znaky, protože mě to zajímalo (díky bohu, hodně mi to nyní usnadňuje práci). Během prvního týdne ještě bylo možné změnit třídu na A. Po několika dnech jsem se ale rozhodl zůstat v aktuální třídě. Musel jsem se sice každý den do noci učit a dohánět úvodní lekce, ale myslím, že to stojí za to, neboť v základní třídě bych se nudil při výuce výslovnosti a podobných věcí, které již dávno znám.
Základní výuku mám každý den ráno 2 hodiny, tedy 10 hodin týdně, vždy se stejnými spolužáky a stejnou učitelkou. V současnosti je ve třídě včetně mě 8 studentů následujících národností: USA, Rusko, Rakousko, ČR, Egypt, Indonésie, Filipíny a Lucembursko. Nejraději mám Rakušana, se kterým si občas vzájemně pomůžeme při testu. Umí slova „pivo“ a „na zdraví“ a při každé příležitosti mluví o tom, jak máme v Česku dobré pivo
Co se týče výuky, každý týden se probere jedna lekce. Denně kromě pondělí se vždy píše test, kdy nám učitelka diktuje slova či celé věty a my je musíme v čínštině napsat. Jakmile jsou probrána všechna slovíčka, dostaneme navíc za úkol napsat ke každému větu, celkem to tedy bylo minulý týden 29 vět a asi si umíte představit, jak dlouho mi trvalo je napsat. V pátek pak následuje velký test z celé lekce. Výuka mě velmi baví, nejedná se pouze o nudný poslech výkladu učitele, ale jsme aktivně zapojováni a tyto 2 hodiny mi vždy uběhnou jako 2 minuty.Kromě povinných 10 hodin si každý student musí vybrat nejméně 5 hodin volitelných předmětů, přičemž já mám povinně volitelné „základy gramatiky“ a „základy výslovnosti“. Dále jsem si vybral předmět „základní slovní zásoba“ a „základní konverzace“. Na těchto volitelných předmětech se pak již setkávám vždy s různými spolužáky podle toho, kteří si daný předmět vybrali. Na celkovém prospěchu se pak prospěch ze „základní třídy“ podílí 70 procenty, volitelné předměty pouze 30 procenty. Je to trochu stres, neboť kvůli stipendiu musím mít prospěch neustále přes 80 %. Pokud by mi v jednom měsíci prospěch klesnul pod tuto hranici, bylo by mi stipendium na jeden měsíc odebráno. Pokud by se tak stalo dvakrát po sobě, bylo by stipendium zrušeno. Taktéž výuka nepovinných předmětů mě celkem baví, i když je náročnější, vzhledem k tomu, že učitelé těchto předmětů často používají slova, která ještě neznám. Celkově během výuky učitel mluví skoro výhradně čínsky, angličtina je zakázána
Na nepovinných předmětech jsem potkal studenty mnoha národností – nejvíce z Japonska a USA, dále si vzpomenu např. na Skotsko, Německo, Austrálii, Panamu. Dokonce jsem zde potkal i jednoho Čecha a Slovenku Studium čínštiny je náročné, ale baví mě to, myslím, že se to dá velmi dobře využít jak tady v každodenním životě, tak po návratu do České republiky.
-
První kroky na Tchaj-wanu
Na konci srpna jsem se vrátil zpět na Tchaj-wan, kde nyní budu rok studovat čínštinu na National Cheng Kung University v Tchaj-nanu. Už samotný let byl docela dobrodružství. Kvůli cenové politice leteckých společností jsme byli nuceni já a Jamie letět z ČR zvlášť, neboť zatímco Jamie měla zpáteční letenku, já si zakoupil jednosměrnou (u zpáteční letenky se totiž člověk musí do půl roku vrátit, zatímco já zde zůstanu rok) s jiným letem, který mě vyšel o mnoho levněji. Let vypadal následovně: Praha – Frankfurt – Tchaj-pej – Kaohsiung. V Praze při odbavení mi však pracovník ČSA odmítl odeslat zavazadlo do cílového Kaohsiungu s tím, že si jej v Tchaj-peji musím vyzvednout a znovu nechat odbavit, neboť mají takové nařízení. Ani moje námitka, že mám v Tchaj-peji pouze hodinu na přestup, pracovníka u odbavování nepřesvědčila. Ve Frankfurtu byla však pracovnice letiště velmi ochotná (ihned bylo poznat, že se nacházím v jiné zemi) a zaslala zprávu do Tchaj-peje, aby zavazadlo odeslali do Kaohsiungu, s tím, že se mám u pracovníků China Airlines ještě ujistit, zda je mé zavazadlo skutečně v tom správném letadle. Při letu Frankfurt – Tchaj-pej jsem se na to ptal stewarda, který mě uklidňoval, že mají spolehlivé komunikační systémy a že nemusím mít obavy. V Tchaj-peji u odletové brány jsem se i tak pro jistotu ještě zeptal pracovnice, která kvůli mému zavazadlu nejspíš zburcovala celé letiště, neboť telefonovala asi na pět čísel a poté ještě vysílačkou Zavazadlo nakonec úspěšně dorazilo do cíle. Při krátkém letu Tchaj-pej – Kaohsiung jsem se v letadle bavil s učitelem z jedné vysoké školy v Tchaj-nanu. Nevěděl, kde je Česká republika, avšak stačilo říct Československo a „Klaus a pero“ a okamžitě věděl, o kterou zemi se jedná 
Prvním krokem, který jsem zde musel provést, byla zejména žádost o tzv. Alien Resident Certificate, něco jako občanka pro cizince. O tento průkaz je třeba zažádat, pokud zde člověk plánuje zůstat více než 6 měsíců. Doufám, že ziskem tohoto průkazu odpadne nutnost neustále s sebou nosit cestovní pas. Dále jsem se zaregistroval ve škole a otevřel si na poště bankovní konto, kam mi bude škola měsíčně zasílat stipendium. Kvůli cestování do školy jsem si koupil skládací kolo, které je praktické i z toho důvodu, že jej lze bez problému vzít do metra, takže ho pravděpodobně dobře využiji i za rok v Tchaj-peji.
Jak již bylo řečeno, tento rok budu studovat National Cheng Kung University v Tchaj-nanu. Tchaj-nan je město, které se nachází na jihu Tchaj-wanu. Bylo založeno nizozemskými kolonizátory, kteří odsud byli v 17. století vyhnáni vojevůdcem Koxingou, který se taktéž jinak označuje jako „Cheng Kung“ (odtud pochází název mé univerzity). Nyní má toto město přes 1,8 miliónu obyvatel. Nachází se zde mnoho pamětihodností – postupem času Vám jistě některé na těchto stránkách představím. Zde můžete zhlédnout video, prezentující město a školu, kde budu studovat (v angličtině). Pod videem je umístěn odkaz na fotografie, které jsem zde zatím pořídil. -
Cesta za stipendiem
Minulý týden jsem se dozvěděl radostnou zprávu, že mi bylo Tchaj-pejskou ekonomickou a kulturní kanceláří (tedy tchaj-wanskou vládou) uděleno stipendium pro studium na Tchaj-wanu. Zároveň jsem byl přijat i pro studium na National Taiwan University – magisterský obor „počítačová věda“. Ještě před započetím studia magisterského programu však budu rok studovat čínštinu na National Cheng Kung University. Mám z toho velkou radost, neboť se mi na Tchaj-wanu během půlročního výměnného pobytu líbilo a toto byla prakticky jediná možnost, jak se tam dostat zpět. Získat stipendium však nebylo jednoduché. Ze všeho nejdřív bylo potřeba dokončit současné bakalářské studium, což bylo ztíženo právě tím, že jsem před rokem byl na výměnném pobytu. Musel jsem v posledním semestru tedy dodělávat navíc dva poměrně těžké předměty z druhého ročníku. Proces podání přihlášky do konkurzu byl také nanejvýš složitý. Pokusím se popsat veškeré překážky, které mě na této cestě potkaly. Těchto rad pak mohou využít i případní budoucí žadatelé o toto stipendium.
Součástí přihlášky muselo být několik dokumentů – doklad o nejvyšším dosaženém vzdělání (tj. maturitní vysvědčení), výpis známek a v případě, že člověk ještě nedokončil studium pak i potvrzení, že je v posledním ročníku. Aby první dva zmíněné dokumenty byly legální i v zahraničí, bylo třeba je superlegalizovat. Proces superlegalizace znamená, že dokument je nejdříve legalizován institucí nadřazené té instituci, která jej vydala (v případě maturitního vysvědčení je to Ministerstvo školství). Poté je třeba ověřit platnost razítka této instituce na Ministerstvu zahraničních věcí. V této chvíli, pokud není dokument v českém jazyce, musí být soudně přeložen do angličtiny. Nakonec zbývá jej superlegalizovat na ambasádě státu, ve kterém má platit. Zdá se vám to složité? Věřte, že je to ještě složitější!
Vzhledem k tomu, že jsem chtěl stihnout obě dvě ministerstva, přičemž Ministerstvo zahraničí zavíralo už kolem poledne, přijel jsem do Prahy brzo ráno. Dokumenty připravené, včetně kolků – pro Ministerstvo školství třicetikorunové, pro zahraničí stokorunové. Jaké bylo překvapení, když jsem byl na Ministerstvu školství během minuty vyřízen s tím, že mám na výpisu známek z VŠ místo kulatého razítka hranaté (toto není vtip) a místo originálního podpisu děkana byl pouze digitální podpis z tiskárny. Úřednice na ministerstvu byla ochotná, avšak nemohla s tím nic dělat, přičemž řekla, že na studijním oddělení školy by měli vědět, že pro dokument, který má být platný v zahraničí, je třeba těchto náležitostí. Naštěstí jsem ale nejel do Prahy úplně nadarmo, protože další den mě čekala v Perlovce zkouška z angličtiny kvůli certifikátu TOEFL (Test of English as a Foreign Language), který byl vyžadován jak pro přihlášku na tchaj-wanskou VŠ, tak na přihlášku kvůli stipendiu.
Další den jsem se tedy vydal do Perlovky. Naštěstí s hodinovým předstihem. Budovu testovacího centra (Wall Street Institute) jsem totiž nemohl vůbec najít, Perlovku jsem prošel křížem krážem, a to i se zapnutou GPS
Nakonec jsem zjistil, že se institut nachází v prvním patře budovy ČSOB, přičemž venku není žádný nápis. Na test jsem se předem připravoval, takže jsem věděl, do čeho jdu. Test se skládal ze čtení, psaní, mluvení a poslechu. Celý se dělal na PC. Části čtení a poslech byly automaticky vyhodnoceny, zatímco text ze psací části a audio z části mluvící (každý měl k dispozici mikrofon, pomocí kterého byl hlas nahrán) byly odeslány do společnosti, která certifikát vydává a vyhodnoceny jejími pracovníky. Výsledek jsem se dozvěděl až asi za dva nebo tři týdny a dopadlo to velmi dobře. Za certifikát jsem zaplatil cca 4 tisíce Kč.Později jsem tedy musel jít znovu na studijní oddělení a získat nový výpis známek se správným razítkem a podpisem. Výpis jsem dostal s kulatým razítkem a správným podpisem děkana, avšak podpis byl vytištěn opět z tiskárny. Paní na studijním říkala, že tohle musí stačit. Ihned jsem volal na Ministerstvo školství, kde mi řekli, že musí být podpis originální. Paní na studijním tedy nakonec ne úplně ochotně vyhověla a během tří minut přinesla dokument i s originálním podpisem. Jel jsem tedy znovu do Prahy, tentokrát vše proběhlo na ministerstvech hladce. V Hradci jsem nechal notářem ověřenou a ministerstvy legalizovanou kopii maturitního vysvědčení soudně přeložit do angličtiny (cenu už jsem raději zapomněl, myslím, že okolo 2 tisíc Kč).
Mezi všemi těmito peripetiemi jsem také musel získat doporučující dopisy minimálně od dvou učitelů (já si zařídil tři) jak pro přihlášku na stipendium, tak kvůli přihlášce na National Taiwan University. Bylo to složité obíhání a lítání. Dal jsem si s tím hodně záležet a myslím, že tyto dopisy nejvíce přispěly k úspěchu. Dopisy jsem získal od proděkanky pro rozvoj a zahraniční styky paní doc. RNDr. Petry Poulové, Ph.D., svého vedoucího bakalářské práce pana Ing. Filipa Malého, Ph.D. a profesora statistiky a pravděpodobnosti z VŠE pana prof. Ing. Petra Hebáka, CSc. Všem zmíněným ještě jednou děkuji !!!
Po vyzvednutí soudně přeložené kopie maturitního vysvědčení jsem jel opět do Prahy, kde jsem výpis známek i vysvědčení předal v Tchaj-pejské kanceláři kvůli superlegalizaci. Paní za okýnkem nejdříve začala sčítat celkem horentní sumy na kalkulačce. Naštěstí jsem věděl, že pokud žádám o stipendium, je superlegalizace zdarma, a tak jsem se ozval a nic neplatil. Superlegalizace se nedělá na počkání, proto bylo nutné jet do Prahy za několik dní znovu pro vyzvednutí dokumentů. Předpokládal jsem, že se jedná o poslední cestu. Jak se později ukázalo, nebyla to úplná pravda.
Protože byl pouze asi týden do konečného termínu odevzdání přihlášky na National Taiwan University, odeslal jsem balíček s přihláškou expresní poštou, což mě stálo 1000 Kč (později jsem zjistil, že tato služba EMS – Express Mail Service – stojí na Tchaj-wanu zlomek této ceny – Česká pošta má tedy výrazně nadsazené ceny, ale co na to říct, když ještě ve 21. století má na tyto služby v ČR prakticky monopol jedna společnost). Balíček s přihláškou na stipendium jsem odevzdal ve škole. Přihlášku za mne tedy odeslala škola, což možná byla menší výhoda, než kdybych jej posílal sám.
Za několik měsíců jsem měl telefonát z Tchaj-pejské kanceláře. Tchaj-wanský úředník (mluvili jsme anglicky) mě zval na pohovor. Domluvili jsme se hned na následujícím dnu. Trošku se mi z toho udělalo nevolno, na druhou stranu jsem přemýšlel nad tím, že by to mohlo znamenat, že jsem byl v užším výběru. Jel jsem tedy do Prahy popáté. Pohovor v angličtině byl velmi krátký, maximálně tak 20 minut. Vyprávěl jsem své zážitky z půlročního pobytu na Tchaj-wanu, ptal se na některé věci ohledně víz a stěžoval si, že češtinou mluví jen 10 miliónů lidí, zatímco čínsky přes miliardu. Na mě skoro žádné otázky kladeny nebyly. Osobně si myslím, že účel pohovoru bylo zjistit úroveň angličtiny a celkový dojem z uchazeče.
Nakonec jsem se tedy před týdnem dozvěděl, že jsem se dostal do výběru sedmi uchazečů, kteří stipendium získali. Předposlední překážka mě čekala dnes, kdy bylo třeba obhájit bakalářskou práci a složit státní zkoušku. Dostal jsem otázky, ke kterým mám blízko (objektové programování, modely TCP/IP a ISO/OSI, bezpečnost IPv6), obhajoba taktéž proběhla bez problému. Fotogalerii ze státnic naleznete zde.
Nyní zbývá získat vízum, koupit letenku a odjet na Tchaj-wan. Zisk víza však není žádný jednoduchý proces. Pokud chce člověk zůstat v zahraničí delší dobu, je vhodné žádat o rezidenční vízum. V tom případě Tchaj-wan vyžaduje podrobný zdravotní test, ověřený Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem zahraničních věcí. Po příjezdu na Tchaj-wan je třeba do 14 dnů navštívit imigrační úřad a ukázat kartu školy. Škola mi však kartu předá až tehdy, kdy začnu studovat. Nyní tedy řeším, zda bude vůbec možné přijet na Tchaj-wan v červenci, jak jsem původně zamýšlel. Jedna z možností je zažádat o návštěvnické vízum, a to později změnit na rezidenční. Každopádně se na studium na Tchaj-wanu velmi těším a jistě se můžete těšit na další články
Archiv
- Leden 2012 (4)
- Listopad 2011 (3)
- Září 2011 (2)
- Květen 2011 (1)
- Leden 2011 (2)
- Červenec 2010 (1)
- Červen 2010 (1)
- Květen 2010 (1)
- Duben 2010 (4)
- Březen 2010 (5)
- Únor 2010 (4)
- Prosinec 2009 (3)
Rubriky
Nejnovější komentáře
- Pavla u Škola, setkání s Evropany a první výlety po Tchaj-wanu
- Michal u Vzpomínka na Daniela Maceje
- Klára Svátková u Vzpomínka na Daniela Maceje
- Petr Hochman u Vzpomínka na Daniela Maceje
- Jan ŠTEMBERK u Vzpomínka na Daniela Maceje
Nejnovější příspěvky
- Volby na Tchaj-wanu
- Tři roky blogu
- Nové fotoalbum pro rok 2012
- Objev orchestru a tchaj-wanská pracovitost
- Film v čínštině