Archiv Únor,2010

• Festival, akvárium, koleje a skútr

  Datum: 2010.02.23 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  Festival čínských znaků

  Ve čtvrtek jsme s Heidi navštívili festival čínských znaků v Kaohsiungu. Jeli jsme poprvé metrem, které se zde nazývá MRT, samozřejmě jsme mu dali přezdívku MRTka. Do metra se nekupují lístky, nýbrž žetony. Zvolíte cílovou stanici, podle té automat spočítá cenu a vypadne žeton. Ten je potřeba přiložit u turniketů, které vás pak pustí do metra. Metro má pouze 2 linky a vypadá podobně jako v Pekingu – od kolejiště je nástupiště odděleno skleněnou stěnou, ve které jsou dveře. Vlak přijede tak, že dveře vlaku a skleněné stěny na sebe přesně sedí.

  V muzeu jsme sice dostali průvodce v angličtině, skoro nic jsem ale od něj nepochopil, takže se můžete alespoň pokochat pár obrázky V druhé části muzea jsme dostali průvodkyni, docela hezkou Číňanku, takže uznáte, že na zbytek výkladu jsem se nemohl soustředit.

  Národní muzeum mořské biologie a akvárium (National museum of marine biology and aquarium)

  Další den jsme navštívili obří tchaj-wanské akvárium. Ve srovnání s tímto by se to hradecké mělo přejmenovat na „mikroakvárium“. Kromě různých menších obyvatel moře jsme viděli i obrovského živočicha, nejspíš nějaký druh velryby – viz video. Také se zde nachází i muzeum, kde můžete vidět, jak se tyto potvory vyvíjely po tisíce let.
  

  Koleje

  V sobotu jsme se konečně přestěhovali z domu učitele Kevina, který je zde šéfem mezinárodního oddělení, na koleje. Je zde oddělená část pro kluky a holky – trošku si z nás udělal srandu Kevin, že „zvířata žijí dole a krásky nahoře“. Pobavilo mě, že jsou zde rozdělené i výtahy – dva výtahy pro holky, dva pro kluky. Další nepříjemná věc je, že se koleje o půlnoci zavírají, takže pokud se nestihnu vrátit, budu muset přespat asi někde venku na lavičce.

  Pokoj byl po příchodu prázdný. První asi hodinu jsme věnovali úklidu, všude zde byly totiž vrstvy prachu. Jinak je to tu ale v pohodě, na pokoji je záchod, sprcha a připojení k internetu. Lednička je společná na chodbě a je tu i stroj, který kdykoliv natočí vařící vodu, takže není třeba mít vařič. V neděli se nastěhovali další dva spolubydlící 王奕翔 a 劉瓊展, kteří sice neumí skoro nic anglicky, ale jinak jsou sympatičtí. Naše komunikace skoro zásadně probíhá přes službu Google Translator, kdy oni píšou čínsky a nám se to přeloží do angličtiny a naopak. Seznámili jsme se s Thajcem jménem „Tea“.

  Mladé Číňanky jsou většinou hodně pěkné, stačí se na ně usmát a jsou v sedmém nebi, „menší“ problém však je, že většinou neumí anglicky. Ve škole jsem zatím měl jen úvodní přednášku předmětu „Data Structure“, která trvala asi 10 minut. Učitel mluvil celou dobu čínsky, během toho mě očividně představil (rozuměl jsem jen „čeko“ a „Miloš“), přičemž jsem se dočkal potlesku od spolužáků Pak mě učitel pozval k sobě do kanceláře, kde jsem se dozvěděl, že je vedoucí oddělení IT, a přátelsky mi vnutil čaj. Snažil se mi se vším pomoct a přislíbil pokusit se najít nějakého anglicky mluvícího studenta, který by mi třeba při hodině poradil.

  První den večer jsme si s Kubou sami zašli do restaurace, objednali jsme si celkem v pohodě podle obrázku. Dole na kolejích je několik stánků, kde se dá koupit velice levně jídlo, dnes jsem si dal výborný oběd v přepočtu za 20 Kč. Také se tam dá koupit čaj / káva.

  První jízda na skútru

  Dnes odpoledne jsem se vydal do Kaohsiungu pronajmout si skútr. Od českých studentů, kteří zde pobývali v minulosti, jsem dostal tip na jakéhosi Louise, který mluví anglicky a pronajme skútr i zahraničním studentům. Jel jsem vlakem (nechodí zde průvodčí, při výstupu musíte opět do turniketu dát lístek a ten vás teprv pustí z nádraží), metrem a pak pěšky. Vybral jsem si model s obsahem 150 125 ccm, který mě na 4 měsíce bude stát 10 tisíc tchaj-wanských dolarů, v přepočtu necelých 6 tisíc Kč. Od Louise na koleje jsem už musel řídit. Naštěstí jsem měl u sebe GPSku, která mě zachránila. Nastavil jsem si cestu na koleje, zapnul hlasitost na 100 % a dal si ji do kapsy. Občas jsem přesto raději zastavil, abych zkontroloval, zda jedu dobře. Cesta 1,5miliónovým Kaohsiungem byl skutečný zážitek a adrenalin. Na Tchaj-wanu, podobně jako v ostatních asijských zemích, se berou pravidla silničního provozu spíše jako doporučení. Přednost má ten, kdo je větší. Skútr je zde vedle auta asi nejpoužívanější dopravní prostředek. Nejhorší moment byl, když jsem na obrovské křižovatce odbočoval vlevo (což je mimojiné také přestupek, jak jsem se před chvílí dočetl, skútry nesmí na velkých křižovatkách zatáčet vlevo) a jeden náklaďáček v pruhu, který vede doleva, jel rovně. Je zde životně důležité vůbec se nespoléhat na jakákoliv pravidla a dívat se do všech směrů, i když máte zelenou. Když jsem vyjel z centra města na větší silnici, užíval jsem si cestu už o dost víc, neb zde byl široký pruh pro skútry. Nejvíc jsem jel 90 km/h, v pohodě by to asi jelo i stovkou. Bohužel moc informací o rychlostních limitech nemám, když jsem se na ně ptal v autě Kevina, odpověděl mi „Koho to zajímá? Tady je limit 25 a já jedu 60.“ a dostal záchvat smíchu, jakou jsem mu to dal dětinskou otázku. Celkově měřila cesta ke kolejím kolem 50 km.

  V příštích dnech mě asi už tolik změn nečeká, takže až budu mít něco zajímavého, zase napíšu Možná se pokusím zde najít nějaký anglicky mluvící oddíl aikido.

  Podrobnější fotogalerie zde.

  王奕翔

• Výlet do přírody, piknik a buddhistický komplex

  Datum: 2010.02.17 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 4

  Po pár dnech jsem se rozhodl opět sepsat novinky ze stáže na Tchaj-wanu.

  Neděle

  V neděli jsme si vyjeli s Kevinem, Heidi, její dcerou Peggy a Vietnamcem Britem (pokud jsem mu správně porozuměl) na výlet do přírody v oblasti „Maolin“. Ještě před tím jsme měli oběd u rodičů manžela Heidi. Přestože se s nimi Kevin pravděpodobně nikdy neviděl, hned se zapojil do diskuze a opět se potvrdilo, jak jsou Číňané přátelští. Na výletě jsme viděli pozůstatky ničivých záplav ze srpna minulého roku, kdy několik dní v kuse prudce pršelo, takže veškerá voda stekla z okolních hor do řeky a smetla vše, co jí stálo v cestě. Při této přírodní katastrofě bohužel umírali i lidé a velká oblast byla zničena. Od té doby se zde prý i změnilo klima. Na Tchaj-wanu je sice nádherné klima, tato země ovšem často trpí různými přírodními katastrofami, zejména jsou zde často zemětřesení a tajfuny (obojí několikrát za rok, takže je šance, že zde něco takového také zažijeme). Oblast, kterou jsme navštívili, je známá rozmanitými motýly, těch se naštěstí katastrofa tolik nedotkla. Dokonce bych řekl, že se jim zde daří až moc dobře, někteří mi připadali 2x větší než ti, kteří žijí v Česku. Jeden obzvláště velký si mě asi oblíbil a začal na mě „útočit“, takže jsem jako správný srabák vzal nohy na ramena

  Pondělí

  Následující den jsme jeli s Kevinem, Vietnamcem Britem a jeho rodiči na „piknik“. Zpočátku jsem myslel, že nás pět někde v klidu v přírodě poobědvá. To jsem se však šeredně mýlil. Po pár minutách jízdy jsme dorazili na místo. Již za chvíli začala přijíždět další auta (všechna luxusní), celkem jich bylo asi pět. Asi známí, možná příbuzní Kevinovy rodiny. Musím připomenout, že v této době se zde stále slaví Nový čínský rok, takže se asi opět jedná o jakousi tradici. Všichni byli opět velice milí, jeden Číňan mi neustále nabízel cigaretu, po asi minutě nátlaku jsem tedy neodolal a zakouřil si Hned potom začal nabízet druhou, když se opět nechtěl nechat odbýt, tak jsem si ji strčil za ucho, což ostatním přišlo velice vtipné.

  Nejzajímavější část však následovala. Kevin připravil „dřevěný gril“, na kterém se začaly opékat krevety. Ochránci zvířat by z toho asi vyskočili z kůže: nejdříve se mísa s živými krevetami okořenila a pak se krevety jednoduše hodily na gril. Dokonce i já jsem jim nakonec přišel na chuť. Brit jich snědl asi 200 Ostatních několik pánů mezitím hrálo jakousi záhadnou čínskou hru, kterou jsme viděli už na několika místech, včetně televize a která asi patří k Čínskému novému roku.

  Tento „piknik“ se mi hodně líbil, byla zde velmi příjemná atmosféra.

  Úterý

  V úterý jsme kromě oběda s Kevinovou sestrou a její rodinou nedělali nic zajímavého kromě válení se na posteli, pití piva a bezcílného surfování na internetu. Já jsem vlastně udělal pár úkolů z angličtiny.

  Středa

  Dnes nám na obědě celkem suše Kevin oznámil, že přijede jeho manželka. Do teď jsme si mysleli, že je single. Celkově není moc sdílný a směje se velmi zřídka, ale asi to nemyslí nijak zle, je to prostě taková povaha. Zajímavé je, že jsem jeho věk odhadoval maximálně na třicet, ve skutečnosti je mu však necelých čtyřicet. Asiaté celkově vypadají mladší, možná je to i tím, že jejich strava je mnohem rozmanitější a zdravější. Jeho čtyřicetitisícový plat se mu zdá „tak tak“, kromě učení ve škole spolupracuje s otcem v podnikání s chemikáliemi, obchodují s Vietnamem a dalšími okolními zeměmi. Kromě obrovského domu mají v garáži vozy značky Honda a Lexus, na domácí práce mají služku. Následovala celkem zajímavá přednáška o tchaj-wanských holkách. I když nemyslím si, že bych tu nějakou sbalil, navíc když prý 90 % studentů neumí moc dobře anglicky (Kevin je učitel angličtiny, takže to ví sám nejlíp ).

  Odpoledne jsme vyjeli do buddhistického komplexu „Buddha memorial center“, kde se nyní koná „fo guang shan new year festival of light and peace“ (fo guang shan novoroční festival světla a míru). Ještě před odjezdem jsme se zašli podívat na Kevinovy psy a stala se nečekaně docela vtipná věc – zatímco Kuba jednoho psa hladil, ten mu nepozorovaně pochcal kalhoty V komplexu jsme nafotili spoustu fotek, viděli jsme průvod a asi sto tisíc buddhů všech velikostí, od pár centimetrů po desítky metrů. V jedné z věží jsme mohli rozezvučit zvon třemi ranami – jedna za rodinu, druhá pro zdraví a třetí pro moudrost. Cestou odtud jsme vyzvedli Kevinovu manželku s její sestrou a stavili se na večeři. Tentokrát jsme konečně mohli zaplatit já s Kubou, v přepočtu to vyšlo zhruba 150 Kč na osobu, což není úplně nejlevnější. Na čínské jídlo si však začínám pomalu zvykat, dnes jsem mimo jiné pozřel chobotnici a mušle.

  

  Škola nám začíná 22. 2. a jak jsem se dozvěděl, výuka zde probíhá pouze v čínštině (jsme zde jediní mimoasijští studenti). To bude také spojeno s přesunem na koleje. Budeme bydlet se dvěma Číňany. Takže příští týden bude ve znamení zajímavých změn! Jako předměty bych si chtěl dát angličtinu, čínštinu, tenis a něco s počítači, ještě to ale nemám potvrzeno.

• Čínský nový rok

  Datum: 2010.02.13 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 2

  Čínský nový rok (nebo také „svátek jara“, „lunární nový rok“) je nejvýznamnější čínský svátek. Nemá toho moc společného se západním pojetím nového roku. Spíše se blíží našim Vánocům. Já jsem měl to štěstí si ho zažít na vlastní kůži.

  Už po osmé ráno nás vyzvedla naše „patronka“ Heidi s manželem Jasonem a dcerou Peggy (všechno jsou to evropská jména, abychom měli možnost je oslovovat … například učitel Kevin se čínským jménem jmenuje něco jako „ts’ dz“ ). Jel s námi i vietnamský student původem z Ho Chi Minhova města, který má evropské jméno něco jako Brith (nevím, jestli jsem tomu rozuměl). Bohužel neumí moc dobře anglicky, ale trochu jsme si popovídali. Na Čínský nový rok je zvykem, že se sejde celá rodina ke svým rodičům. U manželů tipuji, že je zvykem, že se jede k rodičům muže, neboť všichni sourozenci byli Jasonovi bratři. Jeho rodiče bydlí na vesnici, i když tchaj-wanské pojetí vesnice je také velice odlišné od českého. Zatímco v Česku je vesnice dlouhá několik set metrů, pak skončí a za pár kilometrů je jiná, jihozápad Tchaj-wanu je jedno kontinuální město, které se postupem změní do venkova, kde je i tak větší ruch, než na tom českém. To vysvětluje 6x větší hustotu zalidnění.

  Tchaj-wanské rodiny striktně dbají na tradice. V domě mají po celý rok místnost, kde je jakýsi oltář, kde se vzdává hold předkům. Na Čínský nový rok se k tomuto oltáři přinese rozmanité jídlo jako dar. Hlava rodiny zapálí vonnou svíčku, začne nahlas odříkávat modlitbu a klaní se k oltáři. Buddhisté věří, že vůně, kterou svíčka vydává, se dostane do světa bohů a tak se s tímto světem propojí. Pak se přidá i zbytek rodiny. Nikomu nevadila naše přítomnost, takže jsem mohl i fotit, vše si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Po této ceremonii následuje „spalování peněz“. Nejsou to však skutečné peníze, nýbrž jakési „náboženské“, které opět platí jen ve světě bohů a předků. Tchaj-wanská vláda je proti této praktice, neboť to znečišťuje vzduch (tato praktika je běžná v buddhistických klášterech i mimo Čínský nový rok).

  Oběd byl tradičně čínský, kdy se na stůl donese několik porcí a každý si nabere podle vlastního uvážení. Trochu ještě bojuji s hůlkami, ale je to jen věc zvyku. Čínská strava mi dělá asi největší problém, je opravdu velmi odlišná od naší. To, co vám naservírují v „české čínské“ restauraci nemá s čínským jídlem nic moc společného. Jí se tu hodně zeleniny, maso je většinou ve sladké omáčce. Na Tchaj-wanu jsou také hodně oblíbené různé mořské potvory, které fakt moc nemusím. Ryby tu podávají podobně, jako u nás. Zajímavé je, že zatímco my u televize „žereme“ brambůrky, zde jsem byl celkem šokován. Jason mi nabídnul ze sáčku jakýsi divně vyhlížející kus masa a na otázku, o co se jedná odpověděl „It’s a chicken leg“. Také jsem omylem snědl kořeněný kousek chobotnice.

  Po obědě jsme se vydali sbírat ovoce na farmu Jasonova kamaráda (pravděpodobně rodinná tradice). Cesta na farmu byla opravdovým zážitkem, měl jsem možnost cestovat na korbě malé dodávky. Vše je samozřejmě zdokumentováno Ovoce, které jsme sbírali, se čínsky jmenje cao c’, já si ho pojmenoval jako „čínské jablko“. Chutná ale o něco lépe, na rozdíl od běžného jablka má uprostřed velkou pecku. Také jsem měl možnost ochutnat ovoce zvané „pecho“ nebo tak nějak, má červenou barvu, hruškovitý tvar a opět úžasné. Normálně ovoce nejím, ale zde chutná skvěle.

  Po obědě jsme šli na výlet k blízké hoře. I tam byla teplota příjemná, odhadem 23 stupňů. Ukázalo se, že Jason je velice vzdělaný člověk, popisoval nám všechny stromy, živočichy apod. Dozvěděl jsem se, že dva roky studoval ve Velké Británii, také nějaký čas pobýval ve Washingtonu D. C. V roce 1994 navštívil Českou republiku, slovo „velvet revolution“ mu je možná familiárnější, než některým Čechům. Jason praktikuje duchovní cestu Falun Kung (pinyin: Falun Gong), která je v Číně zakázána a jejíž vyznavači jsou tvrdě perzekuováni. Mluvil o potlačování lidských práv v Číně a celý rozhovor byl velmi zajímavý. V lese jsme viděli asi čtyři jedovaté černé vdovy, odhadem 5 – 10 cm. Na Tchaj-wanu žije i 13 jedovatých hadů, v této době je však na Tchaj-wanu „zima“, takže jsme zatím žádného nepotkali

  Na večeři jsme se přesunuli do restaurace. Večeře byla opět čínská, podávala se i jakási čínská kořalka a měl jsem tu čest si připít s hlavou rodiny, Jasonovým otcem, který má obrovské charisma a respekt ostatních členů rodiny. Večeři zaplatil nejstarší z bratrů, každý rok se střídají, což je také velmi pěkná tradice, i když jsem alespoň za sebe chtěl zaplatit já. Dokonce místo toho, abych zaplatil, jsem dostal v obálce peníze, což je v Číně zvyk, symbolizuje, že ten, který vám obálku předá, vám přeje hodně štěstí do nového roku.

  Číňané jsou opravdu velmi přátelský a pohostinný národ, rádi se o vše podělí s cizinci a chovají respekt ke svým předkům. Čínský nový rok však nekončí, slaví se několik dní, takže už se těším, co nás čeká zítra.

  Fotogalerie zde (součástí jsou i fotky z předešlého dne)

• Tchaj-wan: den první

  Datum: 2010.02.11 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 3

  Dnes jsem po mimořádně náročné cestě dorazil na Tchaj-wan (oficiálně do „Čínské republiky“), kde strávím příštích 5 měsíců na zahraniční studijní stáži. Ještě před cestou jsem si zašel naposled zahrát do orchestru. Dvě hodiny poté jsem vyrazil autem do Brna, kde jsem přestoupil do autobusu Student Agency směr Vídeň. Odtud už nás jelo pět. Ve Vídni jsme po nekonečných pěti hodinách čekání na letišti nasedli do letounu Airbus Industrie A340-300 tchaj-wanské letecké společnosti China Airlines. Co mě překvapilo, že kromě nás se tímto spojem dopravovalo i několik dalších Čechů. Hned na začátku byl menší problém s letadlem – mělo námrazu na křídlech, takže byla povolána taková zajímavá monstra (viz fotogalerie), která na křídla cosi nastříkala. Příjemné zpestření představoval malý panel, který měl každý cestující před sebou a na kterém si mohl zahrát nějakou hru, pustit hudbu nebo film. Dokonce pokud jste měli u sebe platební kartu, šlo si z letadla i zatelefonovat nebo si zajít na mail, to jsem však raději nezkoušel I tak bylo 12 hodin v letadle útrpných. Na druhou stranu, vzdálenost, kterou jsme za tu dobu překonali, byla obrovská. Letěli jsme přes tyto země: Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Gruzie, Rusko, Ázerbajdžán, Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán, Indie, Bangladéš, Barma a ČLR.

  V Tchaj-peji jsme přesedli do již menšího letounu Boeing 737-800. Bohužel došlo k dalšímu zpoždění, o průběhu letu ale nemám informace, protože jsem konečně po 24 hodinách začínal i přes nepohodlnou polohu a hluk motorů usínat. V Kaohsiungu na nás již na letišti čekal náš „patron“ Kevin Liu. Venkovní teplota přes 30° C se mnou málem sekla. Odjeli jsme autem do naší školy, kde nás zvědavě vyhlíželi další Číňané. Přivítání bylo velice milé, po malém občerstvení jsme dostali přístupové karty a byl nám ukázán školní kampus. Poté jsme si dali k obědu pizzu, vyzkoušel jsem také tchaj-wanskou specialitu „Bubble tea“, což je čaj s mlékem a kuličkami rýže, takže se při pití i najíte Ochutnal jsem i obyčejný zelený čaj, lepší jsem možná ještě nikdy nepil. Jako milou pozornost jsme dostali i učebnice čínštiny

  Po obědě nás Kevin zavezl autem k sobě domů. Prvních cca 10 dní budeme bydlet u něj, protože na Tchaj-wanu jsou nyní prázdniny a jsou zavřené koleje. 13. února se zde koná asi nejvýznamnější čínský svátek – Čínský nový rok. Je to obdoba našich Vánoc. Takže jsem zvědav, co nás čeká a nemine Teď se ale hlavně musím pokusit trochu aklimatizovat, kromě několika mikrospánků jsem v tuto chvíli už 49 hodin nespal.