• Čínština

    Datum: 2010.04.17 | Kategorie: Tchaj-wan | Tagy: ,

    S čínštinou se setkávám každý den a třikrát týdně mám dvouhodinovku čínštiny, proto jsem se rozhodl napsat pár zajímavostí o tomto jazyku.

    Tóny

    Čínština je jazyk tonální. To znamená, že výška tónu spoluurčuje význam slova. Je však mýlka, že čínština se zpívá a že je k jejímu studiu potřeba hudebního sluchu. Podobné tóny používáme totiž i v češtině. Ukážu to na příkladu, který uvedl v rozhovoru pro server Barak.cz český sinolog Vladimír Ando. V mandarínské čínštině existují 4 typy tónů:

    1. rovný vysoký – když něco sami zaviníte, například přijedete na chalupu, zjistíte však, že jste si zapomněli klíče a zvoláte „neee“ vysokým rovným tónem
    2. mírně stoupavý – pokud je výsledek jiný než očekávaný, vyslovíme „ne?“ se stoupavým průběhem
    3. nejdříve mírně klesající a poté stoupavý – pokud reagujeme výhružně na to, že někdo nám odmlouvá a odmítá splnit náš požadavek, pak řekneme „ne?!“ vyslovené nejprve poklesem a posléze strmým vzestupem
    4. prudce klesající – rázné a odmítavé odseknutí: „ne!“

    Tón je integrální součástí každé slabiky a pokud ho vyslovíme špatně, můžeme naprosto změnit význam. Například slabika „ma“ v prvním tónu znamená „matka“, ve druhém „konopí“, ve třetím „kůň“, ve čtvrtém „nadávat“ :-)

    Při vyslovování tónů nezáleží na absolutní pozici tónu, ale na relativní pozici vůči ostatním tónům. Takže čínský dřevorubec bude mluvit přirozeně hlubším hlasem, než dvacetiletá dívka.

    Gramatika

    Gramatika mandarínské čínštiny je asi ta jediná jednoduchá věc na tomto jazyku. Skoro žádnou gramatiku nemá, slova většinou jen skládáte za sebe do správného pořadí.  Neexistuje žádné skloňování ani časování. Například „jsem Čech“ řeknete větou „já být Česko člověk“. Protože se v čínštině musí používat tóny, na konec otázky se vždy musí dát slabika „ma“ s neutrálním tónem, která určuje, že se jedná o otázku.

    Čínské znaky

    Pro slušnou znalost čínštiny je potřeba znát zhruba tři až pět tisíc znaků. Aby to však nebylo jednoduché, existují dva typy:

    1. Tradiční znaky – používají se na Tchaj-wanu, v Hong Kongu a Macau. Dříve se používaly i v pevninské Číně, avšak v 50. letech nechala komunistická vláda znaky zjednodušit, aby tak zvýšila gramotnost obyvatelstva. Podle Wikipedie se často používají také v čínských komunitách ve světě vyjma Singapuru a Malajsie.
    2. Zjednodušené znaky – dnes se používají v ČLR. Podle mého laického názoru jsou jednodušší, než tradiční znaky, ale jsou stále dost složité (například místo 15 tahů potřebujete pro napsání znaku jen 10 :-) ). Bylo zjednodušeno asi 2 500 znaků, ostatní jsou stejné.

    Jedna slabika v čínštině může mít při vyslovení stejného tónu mnoho významů. Pro každý význam existuje jiný znak. Jelikož však znaky, na rozdíl od latinky, nenesou výslovnost, píšou všichni Číňani stejně bez ohledu na dialekt. To znamená, že přesto, že Pekiňan a Kantoňan by se ústně nedomluvili, mohou to napsat na papír – budou tomu rozumět oba. Ze stejného důvodu často v čínské televizi dávají čínské titulky, přestože je hlas v čínštině. A toto je také důvod, proč Číňané pravděpodobně nikdy nepřejdou na latinku – ztratili by jednotící element jednotlivých dialektů.

    Mezi slovy se nepíšou mezery. Tečku píšou Číňané jako kroužek. Staré knihy se čtou shora dolů a zprava doleva, zatímco nové knihy jsou po vzoru latinky zleva doprava.

    Psaní na klávesnici v čínštině

    Před chvílí jsem si nechal od svého spolubydlícího Yi-Xianga ukázat, jak píše tradiční čínské znaky na klávesnici. Na každém tlačítku má čínský znak, který určuje nějaký jednoduchý tón, například „u“ a „o“. Takže aby napsal slovo „wǒ“ (= „já“), stiskne klávesu se znakem pro „u“, poté „o“, nakonec stiskne klávesu pro příslušný třetí tón. Zobrazí se mu lišta nabízející znaky, u každého je číslo a on vybere ten znak vyjadřující správný význam slova stisknutím příslušného čísla. Pravděpodobně ale existují i jiné způsoby psaní, například pokud si chcete nainstalovat podporu čínské klávesnice ve Windows, máte mnoho možností.

    Dialekty

    • Mandarínština (836 miliónů lidí ovládá tento dialekt) – oficiální jazyk ČLR (vláda prosazuje, aby se vyučoval ve školách a objevoval v novinách, televizi a rádiích) a Čínské republiky (Tchaj-wanu). Na Tchaj-wanu se mandarínština trochu liší, takže se můžete setkat s pojmem „tchaj-wanská mandarínština“. Původně termín „mandarínština“ znamenal jazyk, kterým se dorozumívají vysocí čínští hodnostáři. Portugalští námořníci si všimli, že na mnoha místech v Asii se vysokým úředníkům říká sanskrtským slovem „mantri“ a mysleli si, že nějak souvisí s portugalským slovem „mandar“ (rozkazovat).
    • Wu (77 miliónů) – mluví se jím v některých čínských provinciích.
    • Yue (kantonština) (71 miliónů) – používá se ve dvou provinciích na jihu Číny (okolo města Kanton), dále v Hong Kongu a Macau. Zajímavost: kantonština má 9 tónů !!!
    • Min (60 miliónů) – mimo jiné také na Tchaj-wanu.
    • Xiang [Šjank] (36 miliónů)
    • Hakka (34 miliónů) – jazyk etnické skupiny „Hakka“, menšinový jazyk také na Tchaj-wanu.
    • Gan (31 miliónů)

    Zajímavost: aby Kantoňan porozuměl mandarínštině, musí se ji učit jako cizí jazyk. Avšak různé dialekty mají stejné písmo, jak jsem uvedl výše, takže to pro Kantoňana přece jen bude o něco jednodušší, než pro Čecha.

    Moje výuka čínštiny

    Ve škole mám čínštinu třikrát týdně, pokaždé s jinou učitelkou. V první hodině se učíme „konverzaci“. Většinou nám učitelka říká nějaké fráze. Sice jsem žádal, aby to psala na tabuli, jenže asi neumí čínskou transkripci pinyin (čti [pchin-jin]), takže mi nezbývá nic jiného, než si to zapisovat foneticky pomocí české abecedy. To je ale dosti blbé, protože mnohdy to prostě zapsat s českou abecedou nejde a v pinyinu to zapsat taky není úplně jednoduché, když to slovo slyšíte poprvé v životě. Taky je to dost vysilující, neustále poslouchat čínské fráze a zapisovat si je, takže při hodině často usínám a učitelka se mě ptá, zda jsem unaven. Minule už jsem to nevydržel a řekl jsem, že hodina je nudná.

    Ve druhé hodině se učíme většinou výslovnost nebo gramatiku. Tato hodina je nejpřínosnější, učitelka umí nejlépe anglicky a všechno píše v pinyinu.

    Na třetí hodině se učíme psaní, přestože jsem hned na začátku na dotaz, co se chci v čínštině učit řekl, že se nechci učit psát. Jak jsem psal výše, pro slušnou znalost je třeba znát 3 tisíce znaků. Za ty 2 měsíce, co tu jsme, jsme se zatím naučili napsat čínsky čísla 1 – 10. Posledně na konci hodiny se nás učitelka dotázala, co se chceme naučit příště. Prostě ukázka, jak by neměla vypadat výuka čínského jazyka. Takže jsem svůj cíl naučit se něco málo čínsky přehodnotil a nyní beru výuku čínštiny jako prostředek o něco lepšího poznání místní kultury. Svou nespokojenost kromě častého zívání, které nedokážu ovlivnit, nijak najevo nedávám, protože jinak se k nám učitelky chovají velice hezky.