Archiv kategorie ‘Tchaj-wan’

• Rozloučení s Tchaj-wanem

  Datum: 10. 7. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  Doba mého pětiměsíčního pobytu na Tchaj-wanu se nezadržitelně přiblížila ke konci. Na začátku jsem si myslel, že už v květnu nebo červnu se budu těšit domů a bude mě to tu nudit. Opak je pravdou. Domů se sice trochu těším, ale nejraději bych se sem opět hned vrátil, neboť tato země mi opravdu přirostla k srdci. Samozřejmě tu vše není ideální … doprava ve městě je k zbláznění, je tu velká přelidněnost, znečištěné ovzduší, pokud přijdete na koleje po půlnoci, dostanou vaši rodiče výhružný telefonát (což je při představě, že by někdo volal rodičům mého 26letého kamaráda z kolejí, opravdu směšné). Tchaj-wan jsem si oblíbil hlavně díky přátelskosti místních lidí. Spolužáci z IT ačkoli neuměli anglicky se se mnou vždy dávali do řeči, našel jsem si tu několik dobrých kamarádů (hlavně díky Jakubovi, který zde studoval angličtinu, takže jeho spolužáci řeč ovládali) a přítelkyni (zatímco v Česku o mě skoro žádná ani nezakopla – těžko říct, zda je to náhoda, nebo zda Češky a Tchaj-wanky vyznávají různé hodnoty).

  Přestože bych tu dál zůstal, nejde to. Zpáteční letenka je již zakoupena, hned po příletu mě čeká týden školy a v srpnu budu dodělávat čtyři zkoušky tak, abych se mohl příští rok pokusit o bakaláře. Alespoň mě může těšit, že jsem poslední měsíc nemusel žít na kolejích (kterým jsme s Jakubem trefně dali přezdívku „vězení“) a mohl bydlet s přítelkyní v pronajatém pokoji. Velmi mě potěšily i dárky od spolužáků z čínštiny, které mně a Jakubovi předali na „rozlučkovém“ obědě. Teď bude bohužel následovat třicetihodinová cesta domů přes Luzhu – Kaohsiung – Taipei – Frankfurt nad Mohanem – Norimberg – Prahu – Hradec Králové – Smržov.

  Rozhodnutí jet studovat na Tchaj-wan rozhodně litovat nebudu.

  Video – můj život na Tchaj-wanu

  Fotogalerie z posledních dní zde.

• Tchaj-pej

  Datum: 6. 6. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  O tomto víkendu jsem se vydal s Jamie na výlet do Tchaj-peje. Ještě před tím jsem však v rámci čínštiny navštívil exhibici tchaj-wanské charity Tzu Chi, která pomáhá lidem při přírodních katastrofách.

  Minulý víkend jsem také navštívil v Donggangu sestřenici Jamie (v jednom z minulých článků jsem o tomto místě mluvil jako o „Pingtungu“, tak se však jmenuje okres, ve kterém se toto město nachází). Její rodina se ke mně chovala velmi mile, hlavně manžel sestřenice se se mnou chtěl bavit, přestože moc neumí anglicky. Takže jsme se bavili směsí čínštiny, angličtiny a řeči těla Věděl jsem, že pracuje jako policista, ale překvapilo mě, když mi řekl, že cvičí kung-fu a pracuje u jakési zasáhové jednotky, ukázal mi i fotku, kde je v uniformě se samopalem.

  Ve fotogalerii níže dále naleznete i fotky pořízené při „venčení“ kočky

  Návštěva Tchaj-peje

  Tchaj-pej je hlavní město Tchaj-wanu, nachází se na severu země a má 2,6 miliónu obyvatel. Jako dopravní prostředek jsem zvolil tchaj-wanský rychlovrak – „Taiwan high speed rail“, což je varianta známého japonského Šinkansenu. Lístek byl pěkně drahý, v sobotu jsme tedy jeli už před sedmou ranní, abychom alespoň získali 30 % slevu. Vlak však jel z města Tchaj-nan (na Tchaj-wanu jsou města Tchaj-pej, Tchaj-džong a Tchaj-nan přičemž „pej“ znamená „sever“, „džong“ je „střed“ a „nan“ je „jih“), kam jsme jeli na skútru asi půl hodiny. Cesta vlakem trvala hodinu a 43 minut. Dala se tam se mnou do řeči jedna paní, učitelka angličtiny. Nedávno se prý vrátila z Šanghaje, kde navštívila na Expu mimojiné českou expozici, kterou velmi chválila.

  Rozdíly v počasí mezi severem a jihem Tchaj-wanu jsou bohužel poměrně velké. Zatímco jih je teplý a slunný, na severu bývá chladněji a často tam prší. Tchaj-pej nás tak přivítala mírným deštěm, který trval po celou dobu našeho výletu. To nás však neodradilo od našeho plánu.

  Jako první jsme navštívili Čankajškovu pamětní síň (Chiang Kai-shek Memorial Hall). Zajímavé je, že pokud řeknete Tchaj-wancovi jméno „Čankajšek“, většinou vám nebude rozumět. V čínštině se totiž jeho jméno říká jako „Ťiang Ťie Š“, takže nechápu, kdo vymyslel jméno „Čankajšek“. Čankajšek byl prezident Čínské republiky. Po válce s Japonskem se dostal do občanské války s komunisty vedenými Mao Ce Tungem, kterou prohrál a byl donucen odejít na Tchaj-wan. Přestože se Tchaj-wan vnímá jako demokratická varianta komunistické Číny, Čankajšek byl diktátor – až  nedávno zde byla „zavedena“ demokracie. Pamětní síň se nachází v blízkosti Tchaj-wanského národního divadla.

  Další zastávka byla Tchaj-pej 101, do 4. ledna tohoto roku nejvyšší budova světa – poté ji však na druhé místo odsunula Burj Khalifa v Dubaji. Dorazili jsme tam asi v půl jedenácté a překvapilo mě, že budova byla uzavřená – obchodní centrum a vyhlídkové patro pro turisty se otevíralo až v jedenáct. Nahoru jsme se však nakonec nepodívali, lístek byl totiž velmi drahý a navíc kvůli počasí by toho nebylo moc vidět. Takže jsem za ušetřené peníze koupil dárky pro rodinu s tématikou této budovy.

  Nakonec jsme se stavili v přístavu Danshui [Tanšvej] severně od Tchaj-peje (vede tam metro, avšak nyní jsem se dozvěděl, že to není součást Tchaj-peje). Tam jsme si zaplatili krátkou jízdu lodí. Bohužel počasí příliš nepřálo, takže jsme se značně vyčerpáni vydali na hotel. Tam mě příjemně překvapila televize, na které se můžete podívat na libovolný film.

  Dnes při cestě zpět jsem ve vlaku zapnul GPSku a naměřil rychlost 300 km/h. Také jsem natočil video, jak taková jízda ve třísetkilometrové rychlosti vypadá:

  Fotogalerie zde

• Oslava narozenin a surfování v Kentingu

  Datum: 26. 5. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  V poslední době jsem se musel více věnovat škole a neměl jsem tolik zajímavých věcí, o kterých bych se zde mohl rozepsat, proto zde dlouho nepřibyl žádný příspěvek. Dnes jsem se rozhodl po delší odmlce zase něco napsat o svém životě na Tchaj-wanu.

  Oslava narozenin

  20. dubna jsem na Tchaj-wanu oslavil 21. narozeniny. Žádnou oslavu jsem vlastně neorganizoval, takže jsem jen popíjel pivo se spolubydlícími svými a Jamie. Dokonce jsem dostal i nějaké dárky – od spolubydlících Yi Xianga a Qiong Zhana sošku boha, která mi prý přinese peníze a jakýsi přívěšek. Joy mě pozvala do Nanzihu na oběd a dostal jsem od ní přívěšek ve tvaru Tchaj-wanu a přání. Od Jamie jsem dostal takovou skládačku s fotkami a různými poznámkami. Hodně mě to potěšilo, muselo jí to dát hodně práce, avšak blíže obsah nebudu popisovat

  Soutěž ve zpěvu

  Nedávno se na Kao Yuan konala soutěž ve zpívání, které se zúčastnili i mí kamarádi Gary a Joy, a tak jsem se tam šel podívat jako divák. Byly to vlastně tři soutěže, v první se zpívalo v angličtině, pak v japonštině a na konec v čínštině. Každá soutěž byla jiný den. Nejvíc jsem si asi užil angličtinu, protože tam byly známé písničky a taky jsem se tam hodně nasmál. Nejvtipnější byli dva zpěváci, kteří si vybrali song od lady Gaga. Jeden z nich byl nejen hodně vtipný, ale uměl skutečně i dost dobře zpívat a nakonec soutěž vyhrál. Gary skončil třetí v soutěži v japonštině. Joy se zúčastnila pouze soutěže v čínštině, kde bylo účastníků samozřejmě nejvíce a ani nevím, jak se přesně umístila. Gary i Joy ale umí zpívat dobře a mají můj obdiv.

  Barbecue

  Později mě pozvaly spolužačky z čínštiny na barbecue, které organizovala jedna z nich doma v Gangshanu. Před polednem jsem tedy přijel s přítelkyní, Jakub se nezúčastnil. Podávaly se různé mořské potvory jako krevety nebo chobotnice, ale i vepřový steak. Aby nezbylo jídlo, na konci se hrála hra kámen-nůžky-papír. Vždy když někdo prohrál, musel něco sníst. To se mi moc nelíbilo, protože moc nejím, naštěstí jsem ani jednou neprohrál Táta spolužačky, u které se barbecue konala, uměl dobře německy, takže jsme prohodili pár vět.

  Fotogalerie zde

  Výlet do národního parku Kenting

  Na hodiny čínštiny s námi chodí i studentka Amber, která nám pomáhá. Před pár týdny nás pozvala do Kentingu vyzkoušet si surfování a to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Za ubytování na jednu noc a dvě výuky surfování jsem zaplatil asi 1200 Kč. S Jakubem jsme vyjeli už v pátek ráno, přestože sraz s Amber a jejími kamarády měl být až v sobotu před polednem v Kentingu. Docela těžký úkol byl narvat všechny věci do batohu a skútru, což se nakonec povedlo. První noc jsme plánovali přenocovat ve stanu, který si zde Jakub koupil. Já jsem si však zapomněl koupit karimatku a mám zkušenost, že ve spacáku na tvrdé zemi se člověk moc nevyspí. Takže jsem si nakonec vzal pouze deku z kolejí s tím, že spacák stejně nebude potřeba, protože i v noci je tu teplo.

  Cestu do místa, kde jsme chtěli stanovat, jsme spojili s výletem po Kentingu. Stavili jsme se u skal „Chuanfan Rock“. Další zastávkou byl „Eluanbi Park“, kde byl k vidění mimo jiné opevněný maják. Také jsme se vykoupali v „Little Bay“ (malá zátoka), kam jsme jeli později surfovat.

  Další den jsme se dopoledne setkali s Amber a jejími kamarády v „Afei’s surfing shop“ a odpoledne jsme se vydali na naši první „hodinu“ surfování. Bylo určitě přes 30°. Jeli jsme mikrobusem, cesta byla trochu o život (řidič měl nohu skoro za krkem, řídil jednou rukou a předjížděl těsně před zatáčkou, kde za žádnou cenu nemohl vidět, zda něco nepojede), ale do cíle jsme se nakonec dostali. Mně a Jakubovi byl naštěstí přidělen jeden učitel a holkám druhý, takže zatímco se holky plácaly někde u pobřeží, my jsme mohli po pár krátkých instrukcích jít přímo do vody a vyzkoušet si to. Na samotném „prkně“ mě překvapily jeho rozměry, na výšku mělo určitě přes dva metry. Náš učitel se jmenoval Ray a uměl dobře anglicky. Byl velmi příjemný a neustále říkal, jak mi to jde, i když si myslím, že v duchu si říkal „To je ale trotl“. Vždy jsem si lehnul na surf a jakmile Ray uviděl, že jde velká vlna, dal mi pokyn k „pádlování“, pak mě ještě přistrčil a ve správný moment mi řekl „stand up“, kdy jsem se měl zvednout a jet po vlně. Zezačátku jsem vždy po půl vteřině po zavřískání skončil ve vodě. Později už mi to ale začalo jít a ukázalo se, že to není zas až tak těžké. Surf jsem tedy neovládal do stran, byl jsem rád, že jedu

  Večer jsem šel s Amber a kamarády Nickem, jeho přítelkyní a Jasmine na noční trh. Jakub nešel, protože byl utahaný. Předpokládal jsem, že tam hodinu pobudeme a pak pojedem zpět na hotel. To byl samozřejmě omyl, jeden z Afeiových pracovníků nás pozval do klubu na travesty show. Takže jsme tam asi dvě hodiny čekali, avšak ti lidé, co nás pozvali, nepřicházeli, protože byli na jiné show, takže nakonec jsme šli zpět. Na hotelu nás bylo všech šest na jednom pokoji, takže žádný luxus, ale na jednu noc to plně stačilo (kdybych měl být na pokoji s pěti cizími lidmi, to by mi vadilo, ale takhle to bylo v pohodě).

  V neděli dopoledne nás čekala druhá a poslední hodina surfování. Toho dne bylo bohužel zataženo. Ray mě docela naštval, protože se nám vůbec nevěnoval a museli jsme si poradit sami. Ukázalo se, že bez pomoci je surfování mnohem složitější. Dost těžkým úkolem je vůbec se dostat dál od pobřeží (což jsem tedy musel zvládnout i den před tím, s tím mi nikdo nepomáhal). Na této pláži byly samozřejmě dost velké vlny, takže když přišla jedna z těch větších, tak mě odmrštila pár metrů dozadu, občas když jsem to zchytal hodně špatně, tak jsem ani neudržel surf. Z toho důvodu si musíte prkno vždy připevnit k noze. Jednou, když jsem se pokoušel pádlovat dál od pobřeží mě jedna vlna smetla dozadu a otočila o 90 stupňů, takže další velká vlna mě naprosto spláchla a surf mi dal ránu do hlavy. Od té doby jsem si dával větší pozor. Když už jsem se tedy dostal na větší hloubku, tak byl další úkol vyčkat na tu správnou vlnu, pak začít pořádně pádlovat a ve správný moment se na surf postavit a udržet rovnováhu. Když už se mi povedlo vstát, tak jsem buďto byl na vlně a po vteřině jsem ztratil balanc, nebo byla vlna už přede mnou a já se propadnul dolů. Ani jednou se mi nepodařilo pořádně po vlně jet. Takže to bylo trochu zklamání. Ale celkově jsem rád, že jsem si to vyzkoušel, kdybychom měli v Česku moře, možná bych si prkno zakoupil

  Odpoledne mě čekala cesta domů. Jakub chtěl v Kentingu ještě přenocovat ve stanu a v pondělí se podívat na nějakou blízkou horu, takže jsem musel jet sám. Cesta nebyla nijak složitá, podle mapy stačilo celou dobu jet po silnici č. 1 a měl jsem dojet až do Lujhu. Přesto jsem z této silnice ve městě Pingtung omylem sjel (protože tam nebylo značení). Měl jsem u sebe GPS, takže nakonec nebyl problém najít cestu. Pak jsem ještě mírně zabloudil v Kaohsiungu, kdy jsem málem vjel na dálnici, což se se skútrem nesmí. Opět vypomohla chytrá krabička GPS. Cesta však nebyla naprosto příjemná, protože asi po dvaceti minutách jízdy začalo silně pršet. Naštěstí jsem měl pláštěnku, jenže chvílemi byl déšť tak silný, že mě kapky úplně bily do tváře a několikrát jsem kvůli tomu musel i zastavit nebo hodně zpomalit. Jednu chvíli mě i málem povalil silný vítr. Nakonec jsem však dojel živý a zdravý, plný zážitků z tohoto skvělého výletu Tři hodiny po mně k mému překvapení dorazil i Jakub, který si svůj plán kvůli počasí rozmyslel.

  Práce na kolejích

  Nedávno jsem se dozvěděl, že abych nemusel za koleje platit cca sedm tisíc Kč, budu muset odpracovat dvacet hodin při úklidu. To mě trochu naštvalo, protože už tu jsem přes tři měsíce a bylo mi to řečeno až teď. Nakonec jsem proti tomu nikde neprotestoval, aby si zde o mě nemysleli, že jsem kůže líná a občas se zajdu kolejbáby zeptat na nějakou práci. Máme tu dvě kolejbáby, jedné říkáme „špatná“ a druhé „dobrá“. Takže chodím jen k té dobré, která mi třeba za čtyřicet minut práce napíše do kartičky dvě hodiny. Občas mám pocit, že ani neví, co mi má zadat. Takže dnes jsem v jednom patře čistil zařízení na kartu, které je u každých dveří. Poté jsem měl ve dvou patrech zamést koštětem strop od prachu, což jsem moc nepochopil, neboť existuje zemská gravitace a předpokládám, že prach se moc na stropě neusazuje. Takže jsem si úkol trochu poupravil na vymetení pavučin, kterých tu je požehnaně. Největší šok mě však čekal asi dva metry od svého pokoje, když jsem objevil obrovského brouka. Ležel na zádech, tak jsem myslel, že je mrtvý. Tak jsem do něj strčil koštětem a on začal hýbat nohama a vydávat strašlivé zvuky. Tak jsem letěl za Qiong Zhanem, ať ho jde zabít Ten ho bez problému vyhodil z okna. Byla to odporná velká masitá cikáda.

  Fotogalerie z Kentingu zde

  P. S. To jsem svůj článek zakončil krásnou větou, že?
  P. S. 2 Pozorte, tentokrát jsou tu dvě fotogalerie, jedna zde a druhá zde.

• Čínština

  Datum: 17. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 4

  S čínštinou se setkávám každý den a třikrát týdně mám dvouhodinovku čínštiny, proto jsem se rozhodl napsat pár zajímavostí o tomto jazyku.

  Tóny

  Čínština je jazyk tonální. To znamená, že výška tónu spoluurčuje význam slova. Je však mýlka, že čínština se zpívá a že je k jejímu studiu potřeba hudebního sluchu. Podobné tóny používáme totiž i v češtině. Ukážu to na příkladu, který uvedl v rozhovoru pro server Barak.cz český sinolog Vladimír Ando. V mandarínské čínštině existují 4 typy tónů:

  1. rovný vysoký – když něco sami zaviníte, například přijedete na chalupu, zjistíte však, že jste si zapomněli klíče a zvoláte „neee“ vysokým rovným tónem
  2. mírně stoupavý – pokud je výsledek jiný než očekávaný, vyslovíme „ne?“ se stoupavým průběhem
  3. nejdříve mírně klesající a poté stoupavý – pokud reagujeme výhružně na to, že někdo nám odmlouvá a odmítá splnit náš požadavek, pak řekneme „ne?!“ vyslovené nejprve poklesem a posléze strmým vzestupem
  4. prudce klesající – rázné a odmítavé odseknutí: „ne!“

  Tón je integrální součástí každé slabiky a pokud ho vyslovíme špatně, můžeme naprosto změnit význam. Například slabika „ma“ v prvním tónu znamená „matka“, ve druhém „konopí“, ve třetím „kůň“, ve čtvrtém „nadávat“

  Při vyslovování tónů nezáleží na absolutní pozici tónu, ale na relativní pozici vůči ostatním tónům. Takže čínský dřevorubec bude mluvit přirozeně hlubším hlasem, než dvacetiletá dívka.

  Gramatika

  Gramatika mandarínské čínštiny je asi ta jediná jednoduchá věc na tomto jazyku. Skoro žádnou gramatiku nemá, slova většinou jen skládáte za sebe do správného pořadí.  Neexistuje žádné skloňování ani časování. Například „jsem Čech“ řeknete větou „já být Česko člověk“. Protože se v čínštině musí používat tóny, na konec otázky se vždy musí dát slabika „ma“ s neutrálním tónem, která určuje, že se jedná o otázku.

  Čínské znaky

  Pro slušnou znalost čínštiny je potřeba znát zhruba tři až pět tisíc znaků. Aby to však nebylo jednoduché, existují dva typy:

  1. Tradiční znaky – používají se na Tchaj-wanu, v Hong Kongu a Macau. Dříve se používaly i v pevninské Číně, avšak v 50. letech nechala komunistická vláda znaky zjednodušit, aby tak zvýšila gramotnost obyvatelstva. Podle Wikipedie se často používají také v čínských komunitách ve světě vyjma Singapuru a Malajsie.
  2. Zjednodušené znaky – dnes se používají v ČLR. Podle mého laického názoru jsou jednodušší, než tradiční znaky, ale jsou stále dost složité (například místo 15 tahů potřebujete pro napsání znaku jen 10 ). Bylo zjednodušeno asi 2 500 znaků, ostatní jsou stejné.

  Jedna slabika v čínštině může mít při vyslovení stejného tónu mnoho významů. Pro každý význam existuje jiný znak. Jelikož však znaky, na rozdíl od latinky, nenesou výslovnost, píšou všichni Číňani stejně bez ohledu na dialekt. To znamená, že přesto, že Pekiňan a Kantoňan by se ústně nedomluvili, mohou to napsat na papír – budou tomu rozumět oba. Ze stejného důvodu často v čínské televizi dávají čínské titulky, přestože je hlas v čínštině. A toto je také důvod, proč Číňané pravděpodobně nikdy nepřejdou na latinku – ztratili by jednotící element jednotlivých dialektů.

  Mezi slovy se nepíšou mezery. Tečku píšou Číňané jako kroužek. Staré knihy se čtou shora dolů a zprava doleva, zatímco nové knihy jsou po vzoru latinky zleva doprava.

  Psaní na klávesnici v čínštině

  Před chvílí jsem si nechal od svého spolubydlícího Yi-Xianga ukázat, jak píše tradiční čínské znaky na klávesnici. Na každém tlačítku má čínský znak, který určuje nějaký jednoduchý tón, například „u“ a „o“. Takže aby napsal slovo „wǒ“ (= „já“), stiskne klávesu se znakem pro „u“, poté „o“, nakonec stiskne klávesu pro příslušný třetí tón. Zobrazí se mu lišta nabízející znaky, u každého je číslo a on vybere ten znak vyjadřující správný význam slova stisknutím příslušného čísla. Pravděpodobně ale existují i jiné způsoby psaní, například pokud si chcete nainstalovat podporu čínské klávesnice ve Windows, máte mnoho možností.

  Dialekty

  • Mandarínština (836 miliónů lidí ovládá tento dialekt) – oficiální jazyk ČLR (vláda prosazuje, aby se vyučoval ve školách a objevoval v novinách, televizi a rádiích) a Čínské republiky (Tchaj-wanu). Na Tchaj-wanu se mandarínština trochu liší, takže se můžete setkat s pojmem „tchaj-wanská mandarínština“. Původně termín „mandarínština“ znamenal jazyk, kterým se dorozumívají vysocí čínští hodnostáři. Portugalští námořníci si všimli, že na mnoha místech v Asii se vysokým úředníkům říká sanskrtským slovem „mantri“ a mysleli si, že nějak souvisí s portugalským slovem „mandar“ (rozkazovat).
  • Wu (77 miliónů) – mluví se jím v některých čínských provinciích.
  • Yue (kantonština) (71 miliónů) – používá se ve dvou provinciích na jihu Číny (okolo města Kanton), dále v Hong Kongu a Macau. Zajímavost: kantonština má 9 tónů !!!
  • Min (60 miliónů) – mimo jiné také na Tchaj-wanu.
  • Xiang [Šjank] (36 miliónů)
  • Hakka (34 miliónů) – jazyk etnické skupiny „Hakka“, menšinový jazyk také na Tchaj-wanu.
  • Gan (31 miliónů)

  Zajímavost: aby Kantoňan porozuměl mandarínštině, musí se ji učit jako cizí jazyk. Avšak různé dialekty mají stejné písmo, jak jsem uvedl výše, takže to pro Kantoňana přece jen bude o něco jednodušší, než pro Čecha.

  Moje výuka čínštiny

  Ve škole mám čínštinu třikrát týdně, pokaždé s jinou učitelkou. V první hodině se učíme „konverzaci“. Většinou nám učitelka říká nějaké fráze. Sice jsem žádal, aby to psala na tabuli, jenže asi neumí čínskou transkripci pinyin (čti [pchin-jin]), takže mi nezbývá nic jiného, než si to zapisovat foneticky pomocí české abecedy. To je ale dosti blbé, protože mnohdy to prostě zapsat s českou abecedou nejde a v pinyinu to zapsat taky není úplně jednoduché, když to slovo slyšíte poprvé v životě. Taky je to dost vysilující, neustále poslouchat čínské fráze a zapisovat si je, takže při hodině často usínám a učitelka se mě ptá, zda jsem unaven. Minule už jsem to nevydržel a řekl jsem, že hodina je nudná.

  Ve druhé hodině se učíme většinou výslovnost nebo gramatiku. Tato hodina je nejpřínosnější, učitelka umí nejlépe anglicky a všechno píše v pinyinu.

  Na třetí hodině se učíme psaní, přestože jsem hned na začátku na dotaz, co se chci v čínštině učit řekl, že se nechci učit psát. Jak jsem psal výše, pro slušnou znalost je třeba znát 3 tisíce znaků. Za ty 2 měsíce, co tu jsme, jsme se zatím naučili napsat čínsky čísla 1 – 10. Posledně na konci hodiny se nás učitelka dotázala, co se chceme naučit příště. Prostě ukázka, jak by neměla vypadat výuka čínského jazyka. Takže jsem svůj cíl naučit se něco málo čínsky přehodnotil a nyní beru výuku čínštiny jako prostředek o něco lepšího poznání místní kultury. Svou nespokojenost kromě častého zívání, které nedokážu ovlivnit, nijak najevo nedávám, protože jinak se k nám učitelky chovají velice hezky.

• Výlet do Pingtungu

  Datum: 7. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  Tento týden mají vysokoškoláci na Tchaj-wanu prázdniny, takže jsme se vydali s Jamie do Pingtungu k její sestřenici. S její rodinou už jsem se na pár minut potkal o víkendu, protože manžel sestřenice přes týden pracuje u policie, takže mě chtěl vidět.

  Výlet jsem si užil, rodina sestřenice Jamie je velice sympatická a taky jsem se konečně najedl něčeho jiného, než těch blafů ze školních restaurací

  Touto dobou jsem se měl s kolegou plahočit po zablešených hotelích v Thajsku, nakonec jsem rád, že jsem nejel, před chvílí jsem dokonce četl, že v Bangkoku je vyhlášen výjimečný stav kvůli protivládním demonstracím.

  Fotogalerie zde

• Taiwan will touch your heart

  Datum: 2. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  … to je slogan, který používá Tchaj-wan ve videích zvoucích turisty k návštěvě tohoto nádherného ostrova a mohu říci, že tento slogan nelže.

  Výstava o České republice

  

  Minulý týden ve čtvrtek jsme v rámci výuky čínštiny s našimi dvěma učitelkami a „spolužačkami“ (jsou to rodilé Tchaj-wanky, ale chodí nám na hodiny pomáhat) navštívili Muzeum tchaj-wanské literatury v Tainanu, ve kterém probíhala výstava o České republice Czech Gems.

  Na začátku výstavy si mohou návštěvníci prohlédnout fotky České republiky. Jejich autor je Vladimír Uher. V druhé části výstavy jsou jeden vedle druhého seřazeny plakáty, každý propagující něco typického pro Českou republiku. Všechny jsem si vyfotil, takže se na to můžete podívat ve fotogalerii. Ve třetí části se mohou diváci podívat na film o České republice.

  Kromě výstavy o ČR jsme se také podívali do oddělení o tchaj-wanské literatuře. Nejvíce mě z toho asi překvapilo to, že Tchaj-wanci mají dobrý vztah k Japoncům, přestože je tu 50 let okupovali. Ptal jsem se na to Garyho, který mi k tomu řekl, že s Japonci nemají špatné vztahy a z 50 let okupace se naučili mnoho z jejich kultury. Na tom je vidět naprosto odlišné myšlení Tchaj-wanců. Češi většinou o Rusech v pozitívech nemluví.

  Víkend

  V pátek jsme měli s Jakubem odjet do Thajska, ale o tom jsem už psal ve článku Jak jsem nejel do Thajska.

  V sobotu jsem jel do Nanzihu, kde jsem se sešel s kamarádkami ze školy (Gigi s přítelem, Dalia, Joy, Rachel) a šli jsme na hot pot. Byla to taková luxusnější restaurace, kde zaplatíte 400 tchaj-wanských dolarů (cca 240 Kč) a můžete toho sníst, kolik chcete. Kamarádi mi neustále přidávali na talíř nějaké jídlo a protože by mi přišlo neslušné to tam nechat, tak jsem skoro všechno snědl. Což se ukázalo o něco později jako chyba, protože jakmile jsem na skútru vyjel z města, tak jsem myslel, že se po… Naštěstí jsem cestou potkal McDonald a využil služeb jeho toalety. Neumíte si představit ten pocit A večer jsme s Garym popíjeli pívo a bavili se o politice Takže jsem se od něj dozvěděl, že volí Kuomintang a celkově to bylo zajímavé.

  V neděli jsem s Garym a svými spolubydlícími Yi-Xiangem [I-šjangem] a Čong-dzanem (nevím, jak se to píše v latince ) jeli na skútrech do Tainanu na oběd a pak si udělali krátký výlet na nějaké místo, jehož jméno si samozřejmě nepamatuju, ale to asi není důležité. Celkově to byl nádherný výlet se skvělými kamarády

  Přítelkyně

  

  Nejpozitivnější věc je, že jsem se tu seznámil se svou novou přítelkyní, čínským jménem se jmenuje Wei-Ling Zhuang, evropským jménem Jamie. Je jí 21, studuje architekturu a máme se rádi To je asi tak vše, co by Vás mohlo zajímat, přece jen si musím zachovat nějaké soukromí Snad jen to, že se bavíme v angličtině, protože moje čínština ještě potřebuje trošku dopilovat …

  Hodně srandy jsem si i užil se spolubydlícími. Jakmile jsem jim řekl, že budu mít s Jamie rande, tak si Čong-dzan našel ve slovníku slovo „unfair“ a začal na celý pokoj křičet „unfair, unfair“. Yi-Xiang zase křičel „lucky“ Pak mi Čong-dzan přes Google Translator napsal, že je zde tři roky a s žádnou holkou nikam nešel. Ale to si trochu dělal srandu, protože má přítelkyni, stejně jako Yi-Xiang.

  Video – Taiwan will touch your heart

  Zde se můžete podívat na dvě videa propagující Tchaj-wan:

  Fotogalerie zde

• Jak jsem nejel do Thajska

  Datum: 27. 3. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 1

  Včera měl být velký den. S kolegou Jakubem Matěchou jsme si bláznivě koupili zpáteční letenku do Thajska s návratem po 14 dnech. Bohužel se ráno vystupňovaly naše neshody, které se čas od času objevovaly už od začátku a já se rozhodl, že nikam nepojedu. Vše začalo tím, že se mi nelíbil výběr hotelu. Jakub se mě den před tím ptal, jestli se na ten hotel chci podívat, nebo jestli to má objednat. Byla moje chyba, že jsem mu věřil a nepodíval jsem se. Objednal totiž hotel, kde bychom bydleli s dalšími čtyřmi cizími lidmi na pokoji. Já jsem však do té doby myslel, že něco takového existuje pouze ve vězení. Takže když jsem se to dozvěděl, začal jsem si hledat svůj vlastní hotel. Protože však už bylo těsně před odjezdem, tak jsem nakonec řekl, že tedy budu bydlet v tom levném. To už se však kolega urazil a odešel sám na zastávku. To mě dost naštvalo, takže když jsem ho dohnal, tak jsem mu řekl, že nikam nejedu.

  Plán byl přespat jednu noc v Tchaj-peji a v sobotu večer odletět do Bangkoku. Možnosti byly dvě: 1) cestovat s Jakubem po Thajsku a 2) být v Thajsku 14 dní sám. Nakonec jsem obě možnosti vyhodnotil jako horší, než tu, že nechám propadnout letenku a nikam nepojedu. Doporučili mi to i rodiče. Těch peněz je velká škoda, alespoň je to pro mě velké životní ponaučení, že člověka poznáte až tehdy, když s ním musíte delší dobu žít. Možná to je způsobeno i tím, že často špatně vycházím s lidmi, protože když se k nim snažím chovat pěkně, o to hůř snáším, když oni mi neustále předhazují mé chyby, které určitě mám, nedovedou na mě počkat, když nestíhám, nechovají se přátelsky … Na druhou stranu, když jsem měl možnost sledovat, jak se kolega chová ke své matce a přítelkyni, tak to asi nemohu brát osobně.

  Kino s Joy

  Nakonec jsem si však den docela užil. Protože jsem neodjel do Tchaj-peje, napsal jsem tchaj-wanské kamarádce Joy, jestli nepůjdem do kina, protože jsme se na něm domlouvali už den předtím, ale nakonec jsem ho nestihl. Takže jsme se sešli v Nanzihu a MRTkou jeli do Kaohsiungu. Dojeli jsme do zastávky Sanduo Shopping District, kde je takové zajímavé nákupní středisko. Zajímavé v tom, že vyjdete z vlaku metra, vyjedete po schodech nahoru a rovnou se objevíte v nákupním středisku. Koupil jsem si tam film „This is it“ o Michaelu Jacksonovi. Kino vypadalo stejně, jako multikina u nás, celkově mi to tam přišlo levnější. Viděli jsme film The Blind Side, natočený podle skutečné události, který je o Michaelu Oherovi, profesionálnímu hráči amerického fotbalu (někdy nesprávně označovaného jako „ragby“). Film byl v anglickém znění s čínskými titulky. Po kině jsem navrhnul jít se podívat do nedalekého 85-patrového mrakodrapu. Za 60 Kč jsme si vyjeli do 75. patra, odkud byl vidět celý Kaohsiung. Výtah jel rychlostí 36 km/h a byli jsme ve výšce 300 metrů.

  Fotogalerie zde

• Opice, kulečník, moře, vlasy, bowling

  Datum: 21. 3. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  Výlet na opičí horu

  Před dvěma týdny v neděli jsme si udělali výlet na „opičí horu“. Turisty je vyhledávaná, protože tam žije spousta „tchaj-wanských makaků“, což je prý jediný druh opice žijící na Tchaj-wanu. Některé opičky byly milé, jiné na mě nepříjemně cenily zuby a čekal jsem, kdy na mě skočí a ukousnou mi hlavu. Večer byl v Kaohsiungu sraz s ostatními českými studenty, kterého jsem se však nezúčastnil, takže nemohu podat informace, jaké to bylo.

  Kulečník

  Minulý týden v pátek jsme já, Kuba, Gary a Tea zašli zde v Lujhu zahrát si kulečník. Moc mi to nešlo, což takové překvapení není. Překvapení bylo, když asi po čtyřiceti minutách hraní do podniku vešlo deset policistů s útočnými puškami a neprůstřelnými vestami, kteří po všech přítomných chtěli občanky / pasy.

  První koupání v moři

  Ve středu jsme s Garym jeli kousek odsud vykoupat se v moři. Bylo docela teplé a čisté. Poté jsme pokračovali na trh, kde jsme ochutnali nejrůznější mořské potvory. Kuba se vyhecoval a snědl rybí oko. Prý bylo tužší, ale šlo to Výlet jsme zakončili prohlídkou jakéhosi přístavu, kde nic moc zajímavého kromě mračen komárů nebylo.

  Návštěva kadeřnictví

  Ve čtvrtek jsem se rozhodl, že bych si mohl nechat zkrátit vlasy, a tak jsem poprosil kamarádku Amber, zda by mi nepomohla. Měl jsem na to necelé dvě hodiny před čínštinou, takže jsem si myslel, že to v pohodě zvládneme. Bohužel se vyskytl problém. Když jsme přišli k mému skútru, zjistil jsem, že mám botičku Protože jsem lenoch, zaparkoval jsem kousek od svých kolejí, to jsem však nevěděl, že toto parkoviště je vyhrazeno pouze pro učitele. Amber však vše vyřídila a hlídač mi botičku sundal. Díky tomu, že jsem cizinec, jsem nemusel platit pokutu, která by jinak činila v přepočtu asi 170 Kč.

  Pak jsme se konečně vydali do kadeřnictví, které bylo kousek od školy. Hned mě zaujal dvojí ceník – střih od Cindy za 400 NTD, od šéfky Viny za 500 NTD (v přepočtu asi 300 Kč). Protože Cindy měla plno, obětoval jsem stovku a nechal se ostříhat od šéfky Nakonec to byl docela zážitek, protože Vina uměla perfektně anglicky a hned se se mnou dala do hovoru. Dozvěděl jsem se od ní, že má docela procestovanou Evropu (Belgie, Nizozemsko, Francie, dále už si nepamatuji … bohužel Česká republika zatím v jejím seznamu chybí). Pak vyprávěla, jak pracovala ve velkém kadeřnictví, kde však neustále byly různé konflikty apod., takže nakonec si otevřela vlastní salón. I tak musela pak poslouchat dotazy lidí, proč má salón natřený na oranžovo, když běžná barva je bílá atd. Prostě lidé jsou všude stejní Hodně se mě ptala i na Česko, české zvyky, jak se lidé u nás baví a prostě jsme probrali spoustu témat, takže se nakonec celý proces zkracování mých vlasů protáhl asi na hodinu. Zmínil jsem se i o policistech na kulečníku a od Viny jsem se dozvěděl, že zde hledali nějaké zločince.

  Před stříháním i po něm si mě šéfka vyfotila a vyvěsí si mě na zdi vedle mnoha dalších fotek. Bohužel v čase psaní tohoto článku moji fotku na svém blogu ještě nezveřejnila, takže to uvidíte později

  Bowling

  Na pátek nás pozvala kamarádka Joy na bowling, kde byli ještě nějací dva její kamarádi. Pokud by to někoho zajímalo, tak jsem v prvním kole nahrál přes sto bodů, což je u mě úspěch Pak jsme se zajeli podívat na molo k Sun Yat-Sen University v Kaohsiungu a výlet jsme zakončili na nočním trhu, kde jsme si dali k večeři steak.

  Zde můžete zhlédnout film o bowlingu:

  Minivýlet

  Dnes odpoledne jsem jel s Garym a spolubydlícím Yi-Xiangem na minivýlet, kde vlastně nic moc zajímavého nebylo, ale i tak to bylo příjemně strávené odpoledne.

  Podrobná fotogalerie zde.

• Česká republika versus Tchaj-wan, historie Tchaj-wanu

  Datum: 9. 3. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

  Pro zajímavost jsem v některých oblastech porovnal Českou republiku a Tchaj-wan.

  Oficiální název	Česká republika	Čínská republika
  Vlajka
  Poloha	kdesi mezi Německem a Ruskem	Tichý oceán, 120 km od pobřeží ČLR
  Rozloha	78 867 km²	35 980 km²
  Počet obyvatel	10 501 197 (2009)	23 046 177 (2009)
  Hustota zalidnění	133 obyvatel / km²	641 obyvatel / km²
  Hlavní město	Praha (1 285 995 obyv., 2009)	Tchaj-pej (2 606 151 obyv., 2010)
  Nejvyšší bod	Sněžka – 1 602 m	Yu Shan [Jü Šan] – 3 952 m
  Jazyky	čeština	oficiálně standardní mandarínština (na rozdíl od ČLR se zde píše tradičním písmem, nikoliv zjednodušeným), dále tchaj-wanština, hakka a další jazyky domorodců
  Měna	koruna česká	New Taiwanese Dollar (nový tchaj-wanský dolar) – 1 NTD = cca 0,6 Kč
  HDP na obyvatele	26 800 USD	30 881 USD

  Stručná historie

  (Článek jsem psal já podle toho, jak jsem vše pochopil, takže se omlouvám za případné nepřesnosti. Zdroj: Wikipedia)

  Republika vznikla v Číně v roce 1911 kvůli neschopnosti dynastie Čching, která zde vládla dva tisíce let, konkurovat západu a kvůli jejím vnitřním rozporům. Prvním prezidentem tohoto státu se stal Sun Yat-Sen. Jeho cíl bylo sjednocení celé Číny, protože však neměl dostatek vojenské síly, aby dorazil skomírající dynastii, předal řízení svému kámošovi, generálu Yuanu Shikaiovi [Jüanu Šikchajovi], který donutil posledního císaře abdikovat. Yuanovi se však moc zalíbila, ignoroval instituce, které založil jeho předchůdce a členům Senátu hrozil popravou, pokud dají najevo svůj nesouhlas. I přesto došlo k pokusu o demokratické volby, Yuan však zvoleného kandidáta nechal zavraždit. Prohlásil se císařem a zrušil provincie. To se však provinciím nelíbilo, vyhlásily samostatné státy a Yuanovi nezbylo, než se císařství vzdát. O rok později zemřel přirozenou smrtí. V roce 1919 došlo k povstání studentů, známé jako May Fourth Movement (Hnutí čtvrtého května), kvůli Versailleské smlouvě, která nebyla pro Čínu výhodná a některá její území přisoudila Japonsku.

  Po smrti Sun Yat-Sena se v roce 1925 k vládě dostal Čankajšek. Díky podpoře Sovětského svazu úspěšně porazil zbývající válečníky, kteří by rádi převzali vládu nad Čínou. Poté však dostal strach z komunistů, že ho chtějí podvést, a začal je vraždit. Ve stejnou dobu začali komunisté na jihu, kde měli silnou podporu, masakrovat nacionalisty. To vedlo k občanské válce. Čankajšek zatlačil komunisty do vnitrozemí a založil hlavní město v Nankingu. Státní zřízení bylo totalitní.

  Od roku 1931 čelila republika japonské invazi, která pokračovala i během druhé světové války. Během tohoto období bylo ustaveno hlavní město v Chongqingu. V roce 1946 byla Čínská republika ustavující zemí OSN.

  Po válce získala Čínská republika od Japonska Tchaj-wan (nyní je řeč o ostrovu jako takovém). Republika udělala z Tchaj-wanu svou provincii, což se nelíbilo zdejším obyvatelům a docházelo k nepokojům. Ty násilně ukončila čínská armáda. Toto je známo pod názvem „Incident 228″ nebo „Masakr 228″. Číslovka pochází z data, kdy k potlačení došlo: 28. února 1947. Čínská armáda zabila podle odhadů 10 – 30 tisíc lidí. Tento masakr započal období známé jako „Bílý teror“, kdy čínská vláda potlačovala povstání.

  V té době měl vládu v rukou nacionalistický Kuomintang, komunisti však stále nebyli plně potlačeni. Spojené státy zprostředkovávaly vyjednávání, avšak Kuomintang a komunisti se nedokázali dohodnout, což vedlo v roce 1947 k pokračování občanské války. V roce 1948 vyhlásila Čínská republika stanné právo. Komunisté v čele s Mao Ce-Tungem nakonec s podporou Sovětského svazu zvítězili nad Kuomintangem, který se v roce 1949 v čele s Čankajškem stáhnul na Tchaj-wan. Čankajšek ustanovil hlavní město v Tchaj-peji, nazval ho „válečným hlavním městem“. To ještě netušil, že už tak zůstane až do jeho smrti. Spolu s ním a jeho vládou unikly na Tchaj-wan dva milióny uprchlíků, kteří tvořili základ budoucího šestimiliónového národa. V říjnu 1949 založili komunisté na pevninské Číně Čínskou lidovou republiku.

  V Čínské republice, která od té doby existuje pouze na Tchaj-wanu, pokračoval „Bílý teror“, při kterém bylo uvězněno či popraveno na 140 tisíc lidí, kteří byli proti totalitní vládě Kuomintangu, nebo kteří se hlásili ke komunistům. Spojené státy Tchaj-wan opustily v domnění, že připadne Číně. Po vzniku konfliktu mezi Severní a Jižní Koreou v rámci Studené války poslal prezident Truman na Tchaj-wan americkou armádu, která měla zabránit případnému útoku Číny. USA dále podepsaly s Tchaj-wanem „Sino-americkou smlouvu o vzájemné obranné pomoci“ (Sino-American Mutual Defense Treaty), kde se země navzájem zavázaly vojensky pomoct, pokud bude druhá země napadena.

  V šedesátých a sedmdesátých letech, zatímco zde stále fungoval totalitní systém, došlo na Tchaj-wanu k velkému ekonomickému rozmachu, známému jako „Tchaj-wanský zázrak“. Bylo to hlavně díky pomoci USA a velké poptávce po tchaj-wanských výrobcích. Tchaj-wan se stal druhou nejlépe se rozvíjející asijskou ekonomikou po Japonsku. Společně s Hong Kongem, Jižní Koreou a Singapurem se zařadil mezi „Čtyři asijské tygry“.

  Přestože západní státy kritizovaly zdejší totalitní systém, potlačující svobodu slova a demokratickou opozici, v rámci Studené války uznávaly nacionalistickou vládu jako jedinou legitimní vládu celé Číny. To se však změnilo v roce 1971, kdy byl Tchaj-wan v OSN nahrazen Čínskou lidovou republikou. S tímto datem zároveň zanikla smlouva s USA o vzájemné pomoci v případě válečného konfliktu. I přesto je dnes USA významným spojencem Tchaj-wanu (viz článek na iDnes.cz Čína pozastavila vojenský dialog s USA kvůli zbraním pro Tchaj-wan).

  V roce 1979 došlo v Kaohsiungu k prodemokratickému protestu, který byl násilně potlačen, avšak inicioval sjednocení opozice a demokratické reformy. Roku 1986 byla založena první opoziční strana kromě doposud vládnoucího Kuomintangu, Demokratická pokroková strana. Až roku 1987 bylo zrušeno stanné právo, které bylo v platnosti od roku 1947. Teprve nedávno, v roce 1996, se zde konaly první demokratické volby.

  Podle průzkumu si dnes 64 % Tchaj-wanců přeje zachování statu quo (= nevyhlášení samostatnosti, ani sjednocení s ČLR), 19 % chce vyhlášení samostatnosti za každou cenu a 5 % si přeje sjednocení s ČLR. Čínská republika je dnes uznávána pouhými 23 státy, například Haiti, Palau, Nauru, Vatikán apod. Pravděpodobně tyto státy za to dostaly od Tchaj-wanu nějaký peníz.

  Jak je vidět, Čankajšek si s Mao Ce-Tungem nic nezadal, oba vládli tvrdou rukou. USA podporovaly totalitní režim stejný, jaký byl na severu v ČLR, aby si udržely vliv v jihovýchodní Asii. V ČLR byl ale totalitní systém asi mnohem horší. Například „Velký skok vpřed“, který zavedl v roce 1958 Mao Ce-Tung, aby dohnal západ, způsobil smrt kolem 30 miliónů lidí na hladomor. Je na tom vidět, že Mao Ce-Tung byl skutečně primitiv – jeho plán byl zvýšit produkci tím, že nahnal do továren zemědělce. Tak nějak si však neuvědomil, že lidé nebudou mít co jíst. Mezi lety 1966 a 1969 rozpoutal „Kulturní revoluci“, jejíž cílem bylo vymýcení kapitalismu. Byly ničeny kulturní památky a Rudé gardy popravovaly lidi, kteří vypadali jakkoli podezřele: znali cizí jazyk, měli u sebe zahraniční knížku nebo u sebe nenosili rudou knížku Mao Ce-Tunga.

• Škola, setkání s Evropany a první výlety po Tchaj-wanu

  Datum: 7. 3. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 5

  Poznámka: Popisky fotek zobrazíte najetím myši na náhled.
  Po delší odmlce a po urgenci všech mých tří čtenářů jsem se opět rozhodl něco napsat

  Škola

  Minulý týden nám začala výuka. Kuba studuje obor „Business“, já si zvolil „Information Technology Department“, tedy podobný obor, jako mám na Univerzitě Hradec Králové. Oba máme tedy jiné předměty, kromě stolního tenisu a čínštiny. Moje předměty:

  • Object Oriented Program Design (objektově orientované programování) – tento předmět mám přímo s děkanem. Je určen pro úplné začátečníky v programování, takže je to sice pro mě ztráta času, ale aspoň budu mít zajištěno, že mi tento předmět uznají. Od domovské univerzity mám totiž podmínku udělat zde alespoň 3 předměty (což je taková pojistka, abych se tu jen neflákal). Učitel vždy mluvil v čínštině a pak mi to přeložil do angličtiny.
  • Data Structure (datové struktury) – během této hodiny jsme také programovali, tentokrát v C++. Učitel mluvil pořád čínsky, ale protože je programování mezinárodní jazyk, podobně jako matematika, neměl jsem problém s porozuměním. Zadal studentům jeden primitivní úkol, který jsem měl hotový asi za minutu a dal jim na jeho vyřešení asi tak hodinu. Přišlo mi, že se tím nikdo nezabýval.
  • Stolní tenis – tento předmět mi UHK neuzná, chodím tam jen pro zábavu.
  • Installation and administration of network hosts (instalace a administrace síťových hostů) – to bude asi největší problém, učitel mluví pouze čínsky, učebnice jsou taky jen v čínštině. Během hodiny jsem s ostatními studenty hrál po LANce počítačovou hru Counter Strike, surfoval na internetu a četl si zprávy, stejně jako všichni ostatní. Učiteli vůbec nevadilo, že ho nikdo neposlouchá.
  • Čínština - budu mít šest hodin čínštiny týdně, ale až od příštího pondělí, takže popíšu později. Doufám, že mi ji UHK uzná jako předmět. Budu navrhovat, aby mě neučili číst a psát, protože je třeba znát alespoň tři tisíce znaků, abyste rozuměli, což mi přijde nemožné se během čtyř měsíců naučit. Raději bych procvičoval poslech a konverzaci. Zatím umím jen pár desítek slovíček, ale potěšilo mě, když jsem řekl jednomu Tchaj-wanci čínsky „není zač“, že se se mnou začal bavit čínsky v domnění, že tento jazyk plynně ovládám

  Celkově tu učitelé nemají moc autoritu. Když se žákovi nechce ráno vstávat, klidně přijde o půl hodiny později. Vejde do třídy a učitele si ani nevšimne, stejně tak jako učitel jeho. V ČR studenti taky nejsou svatí, ale takhle hrozné to u nás naštěstí ještě není.

  První výlet na skútru

  Hned další den pro pronajmutí skútru jsme se vydali na výlet. Bylo to ale trochu komplikované. Chtěli jsme vyjet ráno, jenže Kubův skútr nechtěl nastartovat. Dvě dívky poblíž to viděly a jako typické obyvatelky Tchaj-wanu hned předvedly svou přehnanou ochotu pomoct. Zavolaly telefonem nějakou učitelku. Posléze jsme zjistili, že dívky volaly naší koordinátorce Heidi. Nebyli jsme z toho příliš nadšeni, protože jsme nechtěli, aby vůbec někdo ze školy věděl, že jsme si skútry pronajali (kolega třeba vůbec nemá řidičák, já sice ano, ale asi tu není platný). Heidi se trochu divila, ale nakonec jí to bylo jedno. V poledne přijel Louis, od kterého jsme si skútry pronajali, a vyměnil porouchaný stroj za nový.

  Cestu jsme neměli přesně naplánovanou, jen jsme jeli za nosem kamsi k moři. Ujeli jsme celkem zhruba 50 km. Na pláži skoro nikdo nebyl, voda byla asi ještě studená (nezkoušel jsem).

  

  Lantern Festival v Kaohsiungu

  Dalšího dne nás spolubydlící vzali do nedalekého 1,5milionového města Kaohsiung na Lantern Festival (lucernový festival). Protože nemají své skútry, půjčil jsem jim svůj a s kolegou jsme jeli na jeho stroji ve dvou. Cesta do Kaohsiungu trvala asi jeden a půl hodiny a nebylo to vzhledem ke zdejší dopravě nic příjemného.

  Tento svátek se také nazývá „malý nový rok“, neboť zakončuje oslavy Čínského nového roku. Viděli jsme magnificentní ohňostroj (viz video) a ve stáncích ochutnali místní specialitu „stinky tofu“ (smradlavé tofu). Je to smradlavé osmažené tofu (to se vyrábí srážením sójového mléka), které chutná jak sýr.

  Na festivalu jsme si dali sraz i se dvěma dívkami studujícími na Sun Yat-sen University Bárou a Mončou. Popovídali jsme si o dosavadních zážitcích na Tchaj-wanu.

  Další výlet, pivo, znova Kaohsiung, frisbee

  Popis dalších čtyř dnů:

  1. Po Lantern Festivalu jsme se vydali na další kratší výlet do hor poblíž naší univerzity.
  2. V sobotu večer jsme zašli na „hot pot“ s Thajcem Tea a Tchaj-wancem Garym. Po večeři jsme před školou vypili asi „padesát“ piv.
  3. Následujícího dne jsme večer znova zajeli se spolubydlícími do Kaohsiungu na tu samou akci, tentokrát však byla neděle a nacházelo se zde asi „deset miliónů“ lidí. Tchaj-wanci mají zajímavou zálibu tvořit obrovské davy a očividně si to užívat. Mě to asi po patnácti minutách, poté, co jsme ušli asi dvacet metrů, přestalo bavit.
  4. Kromě hraní frisbee na zdejším hřišti jsme nic zajímavého nedělali.

  

  Irové

  Ve škole jsme potkali dva Iry jmény Phil (věkem kolem třiceti) a Victor (starší). Dozvěděli jsme se, že tu jsou kvůli výstavě o Irsku a pozvali nás na její otevření. Večer jsme tam přišli a byli jsme překvapeni, že je to úplně malá neveřejná akce pro pár lidí. Phil zazpíval se třemi Tchaj-wankami tradiční irskou písničku. Byla uvolněná atmosféra, dostali jsme zadarmo pívo. Po Philovi se ujal kytary aboriginec (dvě procenta obyvatelstva Tchaj-wanu tvoří původní obyvatelé „Amisové“, zbytek jsou čínští Chanové), který hrál tradiční tchaj-wanské písničky. Po třech pivech se nechal přemluvit i Kuba a zahrál na kytaru a zazpíval několik písniček českých. Nejvíce mě pobavilo, když se při písničce „Karviná“ přidal aboriginec, zpívajíce refrén „V Karviné“ Kuba a tento chlapík se domluvili, že se budou vzájemně učit české a tchaj-wanské písničky. Já jsem se do kulturního programu raději nezapojoval, neboť zpívat neumím, slova si nepamatuji a klarinet jsem raději nechal doma, poněvadž stál třicet tisíc korun a nechtěl jsem, aby mi ho na letišti při nešetrném zacházení se zavazadly zničili. I tak jsem si ale večer docela užil. Bohužel jsem si s sebou nevzal foťák, protože jsem netušil, co to bude za akci. Dal jsem však kontakt na sebe Philovi, tak snad mi brzo nějaké foto zašle.

  Výlet k přehradě, kterou jsme neviděli

  Tuto středu naplánoval Kuba výlet k přehradě. Bohužel kvůli škole jsme měli pouze volný půl den, který se ukázal jako nedostačující. Kolem páté hodiny jsme se rozhodli to otočit zpět, protože se nám to zdálo ještě daleko a nestihli bychom se vrátit. Na kolejích jsme pomocí Google Earth zjistili, že jsme vzdušnou čarou byli od přehrady pouhé 2 km. Škoda. Ujeli jsme celkem kolem 130 km. Také jsem konečně zjistil, proč skoro všichni Tchaj-wanci nosí na skútrech roušky. Můj obličej byl po tomto výletu úplně černý. Roušku jsem si sice koupil, ale asi mám nestandardní velikost hlavy, protože v tom nemůžu dýchat. Takže ji nenosím.

  Zemětřesení

  Ve čtvrtek bylo na Tchaj-wanu silné zemětřesení. To největší vypuklo v 8:18 místního času (1:18 SELČ) a mělo sílu 6,4 stupně Richterovy škály. Tou dobou jsme byli na cestě na stolní tenis a vůbec jsme si ho nevšimli. Venku byli vystrašení lidé a my jsme vůbec nechápali, co se děje. Odpoledne bylo další zemětřesení (nevím přesně které, protože podle internetové služby informující o zemětřesení na Tchaj-wanu jich tu ten den bylo celkem dvacet), kterého už jsme si všimli. Chvěla se budova, houpal se ručník … nepřišlo mi to nijak nebezpečné, nic tu nepadalo, ale když si uvědomím, jak je budova kolejí velká a mohutná a jak se celá třásla, tak to bylo asi hodně silné.

  Informovaly o tom i servery v ČR:

  • iDnes.cz: VIDEO:Tchaj-wan zasáhlo zemětřesení, ostrov hlásí výpadky elektřiny i požáry
  • Novinky.cz: Tchaj-wan zasáhlo silné zemětřesení

  Výlet k horkým pramenům

  Na sobotu jsme naplánovali celodenní výlet k přehradě, kterou jsme minule nestihli a v případě dostatku času i dál do hor, kde se vyskytují horké prameny. Přehradu jsme nakonec stejně omylem minuli (Kuba teď říká, že ji asi dvě sekundy viděl a byla nádherná) a už se nám nechtělo vracet. Tak jsme jeli dál a dorazili do malé vesničky, kde byla budova s nápisem „spa“. Hned nás přivítal sympatický chlapík, který nám ukázal dva bazénky, kde se můžeme za 60 Kč vykoupat.  Po pětihodinové cestě v neskutečném vedru (odhadem přes 30° C) jsme toho rádi využili. Jeden bazének byl se studenou vodou a druhý s horkou. Kromě nás tam nikdo nebyl, takže to byl úžasný relax. I přesto, že jsem pil vodu jak velbloud (dnes tak 3 litry, pokud nepočítám pivo a limonády), tak jsem asi dostal úžeh a rozbolela mě hlava. Naštěstí mě zachránil růžový prášek jménem Ibalgin, jinak bych během tříhodinové cesty zpět asi chcípnul. Kuba se pro změnu nenamazal krémem, takže se slušně spálil.

  Celkem jsme ujeli cca 210 km – viz mapa.

  

  Večer jsme zašli s Garym na večeři a koupili si pár piv. Gary se chtěl dozvědět něco o českém popu, tak jsem mu z mobilu pustil 1970 od Chinaski a Discopříběh od Michala Davida. Velice se mu to líbilo a hned začal zpívat. Byla docela sranda sledovat, jak Číňan zpívá „Byl jsem blbej na kvadrát“

  Já s Kubou jsme byli unaveni, takže jsme moc nepili, ale Gary dal během chvilky asi sedm piv, takže jsme ho radši domů dovezli, aby se ještě někde na skútru nevyboural.

  Další videa

  Zde ještě doplňuji dosud nezveřejněná videa. První dvě části jsou z Buddha Memorial Center, o kterém jsem už v jednom článku psal. Ve třetí části jsem na ulici natočil papoušky, kteří mluvili čínsky

  Večeře v Kaohsiungu

  Dnes večer byl domluven sraz Čechů, kteří studují poblíž Kaohsiungu. Bohužel jsem se ho nakonec nezúčastnil, neboť předtím jsme byli na výletě, kde se Jakub bavil se svou ex-přítelkyní Monikou, Bára mě ignorovala a já jsem se mohl bavit tak akorát s opicema, takže jsem se možná trochu unáhleně nasral a odjel. Tímto se hluboce omlouvám, že jsem se nerozloučil.

  Kompletní fotogalerie zde.