Pro mě to znamenalo týden prázdnin. Vydal jsem se s přítelkyní a kočkou na sever Tchaj-wanu do Tchao-jüenu (pinyin: Táo Yuán, čínsky: 桃園), kde jsem se poprvé setkal s některými členy její rodiny. Možná jste v televizi viděli, že se v Číně pořádají obrovské přesuny obyvatelstva. Je to způsobeno tradicí, kdy první den oslav navštíví syn s manželkou své rodiče, druhý den pak dcera s manželem navštíví své rodiče. Vzhledem k tomu, že nejsem s přítelkyní sezdán, jsem tedy navštívil její rodinu tak trochu mimo protokol, nikomu to však nevadilo. Odnesl jsem si odtamtud pár nových zážitků, jako například hledání ztracené kočky, jízda na 50ccm obstarožním skútru, pomáhání v květinářství, zisk několika červených obálek s penězi (tradicí je, že většinou prarodiče a rodiče dávají obálky svým dětem či vnoučatům apod.) a hlavně pořádné procvičení čínštiny v praxi. Zajímavé je, jaké jsou neuvěřitelné teplotní rozdíly mezi severem a jihem Tchaj-wanu. Vlakem jsme jeli 3 hodiny, rozdíl v teplotách byl přes 10 stupňů. Na severu také mnohem více prší.

Po třech dnech strávených na severu jsme se vydali autem na jih ostrova do oblasti zvané Pin-ton (pinyin: Píng Dōng, čínsky: 屏東) do domorodé vesnice, kde se nachází další část rodiny. Jako na každé správné tchaj-wanské oslavě nechybělo karaoke, dobré jídlo a byla dokonce tombola. Byl jsem i pozván k mikrofonu, abych se čínsky přítomným představil, díky čemuž jsem zažil horké chvilky. Nicméně celý Čínský nový rok byl zajímavý, zase jsem o něco lépe poznal zdejší kulturu, procvičil si čínštinu a ani jsem neodešel s prázdnou. A protože na Čínský nový rok všichni neustále někam cestují, tak jsme při cestě vlakem zpět dvě hodiny stáli.

Obě hlavní strany považují Tchaj-wan za suverénní zemi, která není součástí Číny, avšak zatímco Demokratická pokroková strana odmítá jakékoliv vyjednávání s Čínou, Kuomintang bere politiku jedné Číny jako možný základ pro vyjednávání. Tchaj-wanci si tedy zvolili spíše dobré vztahy s Čínou, což se v dnešní době, kdy mají USA a hlavně Evropa ekonomické problémy, podle mého názoru může Tchaj-wanu hodit.

Blog se ukázal jako neocenitelná pomůcka, kdy nemusím všem povídat o svém životě na Tchaj-wanu zvlášť (což by ani nebylo časově možné, přestože umím psát všemi deseti celkem rychle), protože to nejdůležitější najdou právě zde. Dále jsem zaznamenal, že web je velmi užitečný pro ty, kteří se sem chystají jet studovat. Často dostávám dotazy i ohledně toho, jak žádat o stipendium.

Děkuji za přízeň a do budoucna doufám, že webu přibydou další návštěvníci, ať už mí známí nebo ti, kteří se chtějí dozvědět něco více o Tchaj-wanu.

Dnes jsem objevil univerzitní orchestr. Od indonéské kamarádky svého rakouského spolužáka jsem se dozvěděl, že jeden takový přímo v kampusu existuje, nachází se prý v „Activity Center“ (centrum aktivit). U úřednic v našem centru čínštiny jsem se na centrum poptal, dostal jsem od nich mapu. Podle mapy jsem se vydal orchestr najít – je velmi blízko budovy, kde studuji čínštinu. Na chodbě jsem zaslechl libé tóny tuby (což by určitě potěšilo kamaráda Jana Štemberka), tak jsem se za nimi vydal. Náhle se mě ale zmocnila panika, že bych musel mluvit čínsky (jak se čínsky řekne „orchestr“, „klarinet“ a „mohu se k vám připojit“ zatím nevím), takže zítra se vrátím s Jamie na místo činu a poptám se, zda bych se mohl připojit

V posledních dvou dnech jsem byl taktéž svědkem pověstné tchaj-wanské pracovitosti. Včera jsem odjel na kole do školy, o necelé 3 hodiny později se vrátil a silnice nikde. Dnes jsem ráno opět vyjel, po příjezdu jsem před domem našel silnici novou. Proč to tak nejde i v Česku?

Nyní k hlavnímu tématu. Nedávno jsem objevil film, který natočili kolegové ze školy v minulém semestru. V  krátkém filmu představují město Tchaj-nan. Velmi se mi líbí, proto jej nabízím zde ke zhlédnutí. Každá třída údajně musí vždy v březnu natočit film, takže se pravděpodobně můžete těšit i na moje účinkování.

O tomto filmu byla dokonce předevčírem i reportáž v tchaj-wanské televizi. V jedné části totiž student představuje horu Alishan, na konci pak zvolá „Tainan will touch your heart“. Jenže Alishan je od Tchaj-nanu, vezmeme-li v potaz maličkou velikost Tchaj-wanu, relativně daleko (zhruba 70 km), takže v televizi udělali ze spolužáků blbce.

Život na Tchaj-wanu

Minulý rok jsem zde strávil 5 měsíců, takže nyní na mě po příjezdu nečekalo žádné překvapení. I tak si ale musím na některé věci zase zvykat. Nikdy si asi nezvyknu na zdejší dopravu. Pan Trpišovský občas oproti zdejším řidičům vypadá jako hodný pán. Nikdo zde nedodržuje skoro nic. Je to hodně odlišné od Evropy a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Není to ani žádné překvapení – podle toho, jak mi přítelkyně popsala proces získání řidičského průkazu na Tchaj-wanu, tak si víceméně myslím, že tu ve skutečnosti řidičák nemá nikdo. Například abyste získali řidičák na skútr, musíte projet takovým úzkým pruhem několik desítek metrů bez zastavení, čímž prokážete, že dokážete skútr ovládat. Výcvik jízdy autem i závěrečná zkouška probíhá pouze na cvičišti, nikoli v reálném provozu. Avšak zdejší politici si to asi uvědomili a údajně se to má od příštího roku zpřísnit. O zdejší dopravě jsem se rozhodnul napsat extra článek, do kterého možná přidám i nějaké to video, abyste měli představu, jaký tady na silnicích vládne chaos

Další věcí, na kterou si musím zvyknout, je naprosto odlišná kuchyně. Hůlky už z minulého roku umím používat bez probllému, ale jde o jídlo. Nějaké houskové knedlíky s omáčkou a masem, což je tak typické pro českou kuchyni, zde nehledejte. Ani brambory se zde nejí jako příloha. K většině jídel se, pravděpodobně stejně jako jinde v Asii, podává rýže nebo nudle. Tchaj-wanské kuchyni dominuje palivá chuť, a také sladká (například párky jsou zde nasládlé). Sůl je zde nadávka. Nejhůř si na to zvyká žaludek, i teď po více než dvou měsících od příjezdu se často potýkám se zažívacími problémy (alias sra…).

Kdo se vyzná v zeměpise, tak ví, že je zde velmi vysoká hustota zalidnění, cca 6x vyšší, než v České republice, což s sebou také nese určité negativní důsledky. Zde v západní části ostrova nenarazíte na panenský kus přírody – všude jsou domy, hlučné ulice, víceméně se jedná o jedno obří město …Občas je mi z toho smutno, když vidím, co člověk dokáže s přírodou udělat. Stejně si myslím, že časem většina zemí na světě přistoupí, stejně jako Čína, k politice jednoho dítěte (pozor, Tchaj-wan není Čína, takže zde žádná taková politika neplatí) – vždyť se přece lidi nemůžou pořád množit jako kobylky! Pro Čínu je to samozřejmě mnohem jednodušší rozhodnutí, když nemá žádný penzijní systém, takže se nemusí bát jeho zhroucení v budoucnu v důsledku mnoha důchodců a mála dětí. Běhat chodím do městských parků, které jsou pěkně udržovány.

V neposlední řadě je tu pak naprosto odlišné počasí. Od příjezdu až do nynějška zde denně panují teploty nad 30 stupňů Celsia, v posledních několika dnech hodně pršelo (na rozdíl od Česka, kde prší několik hodin, tak tady prší třeba i několik dní v kuse). Občas je teplé počasí nepříjemné, hlavně z toho důvodu, že ve většině míst včetně restaurací mají klimatizaci, takže vyjdete z vedra do slušné zimy. V zimě by se údajně mělo ochladit, tak uvidíme. Ale zde na jižní části ostrova si myslím, že pod 15 stupňů to nepůjde …

Abych si však jen nestěžoval, tak je tu i řada věcí lepší, než v Česku. Například je to slušnost a pracovitost Tchaj-wanců. Nabídnu jeden příklad: po příjezdu jsem si potřeboval vyměnit eura na tchaj-wanské dolary. Přišel jsem tedy do banky, kde u vchodu stál strážce, který se uklonil, ukázal volnou přepážku kde jsem se posadil, poté mi přinesl čaj. Pracovnice mezitím přítelkyni vysvětlila, že v této bance je příliš vysoký poplatek a doporučila nám banku jinou. Předpokládám, že kdyby se to stalo v Česku, tak by mě nikdo na nic neupozornil a jen by mě oškubali (viz desítky podvodných směnáren v Praze na Václavském náměstí). Když jsme přišli zpět na parkoviště, náš skútr byl zablokován jiným. Strážce si toho všiml a sám ten druhý skútr přeparkoval. S tímto příjemným přístupem se zde setkáte nejen v bance, ale i v restauracích, na úřadech, skoro všude. Je to fajn, když někam přijdete a nepřipadáte si, jako že někoho hrozně otravujete, jako je tomu na mnohých místech v Česku.

Další věcí, která se mi na Tchaj-wancích líbí, je velká pracovitost. Bohužel v některých ohledech až extrémní – někteří zaměstnanci mají v práci volno dokonce jen jeden den v týdnu. Dovolená tu žádná neexistuje – něco jako to, že v Česku si může zaměstnanec vzít několik týdnů dovolené za rok, tu neexistuje. Pokud chce Tchaj-wanec jet na dovolenou a cestovat, tak prostě musí dát výpověď a poté si najít jinou práci. Přesně to musela udělat přítelkyně, když jsem ji pozval v létě do Česka. A jak jsem řekl v minulém odstavci, i když musí pracovat od rána do večera bez nějakých dovolených, tak se zde na zákazníky netváří s kyselým ksichtem, ale dělají práci s radostí, úsměvem a vždy rádi pomohou.

Studium

První příspěvek o nové škole, kde studuji čínštinu, jsem psal po jednom týdnu výuky, takže nyní studium mohu popsat detailněji. Počet studentů v mé třídě se ustálil na číslu 7, neboť někteří lidé šli z naší B do začátečnické A, naopak jiní přibyli. Jsme sice všichni z různých zemí (USA, Rakousko, Česko, Egypt, Filipíny, Lucembursko, Indonésie), ale myslím, že si výborně rozumíme. Učitelka je samozřejmě Tchaj-wanka Slyšel jsem, že Skot, o kterém jsem se zmiňoval v minulém příspěvku, se tento měsíc vrací do vlasti – těžko říct, jaký má důvod, možná to vzdal …

„Hlavní“ výuku s výše zmíněnou třídou mám každý den 2 hodiny (kromě toho mám pak ještě 4 volitelné předměty), přičemž každý týden probíhá prakticky naprosto stejně – nevím, zda to ostatní učitelé vedou jinak, ale mně to celkem vyhovuje. V pondělí vždy začínáme novou lekci. Učitelka na připravených kartách ukazuje nová slovíčka, vysvětluje výslovnost, použití ve větě, občas použije slovíčko v otázce, na kterou musíme odpovědět apod. V úterý vždy na začátku hodiny píšeme test z poloviny slovíček – učitelka nám je diktuje, my píšeme. Test vypadá nějak takto:

Zejména na začátku mi trvalo velmi dlouho si znaky zapamatovat, nyní s tím už nemám tak velký problém, neboť jsem zjistil, že čínské znaky jsou taková skládačka, skládají se většinou z více částí, které se v různých znacích opakují. Později již tedy není takový problém si je zapamatovat a naučit napsat (při psaní čínských znaků je důležité pořadí tahů, přičemž pro to existují určitá pravidla, takže opět časem člověk nemá problém i u neznámého znaku odhadnout, jaké je pořadí tahů). Například: „film“ se píše 電影, „krajina“ je 風景 – všimněte si podobnosti druhého znaku v obou slovech. Další příklad: „peníze“ jsou 錢, „hodinky“ 錶 – obě slova mají stejnou levou část. Je potřeba dát si pozor na „falešné kamarády“, například „nový“ je 新, „noviny” jsou 報. Levá část těchto znaků vypadá na první pohled stejně, ve skutečnosti je tam rozdíl. Jednotlivé části znaku pak dávají buďto fonetickou informaci, nebo význam. Tchaj-wanci tedy kritizují zjednodušené znaky, které se používají v ČLR, neboť zjednodušením znaky přišly o svůj význam. Další výhodou tradičních znaků je, že pokud se je naučíte, není pak již tak těžké se naučit znaky zjednodušené. Opačným směrem to tak nefunguje.

Po napsání testu ze slovíček dostane každý student několik karet s novými slovíčky a musí je nahlas přečíst, přičemž učitelka případně opraví výslovnost. Poté si vždy karty vyměníme, dokud jsme všichni neřekli všechno. Následuje něco podobného, avšak tentokrát musíme každé slovíčko použít ve větě. Docela mě to baví, rád vymýšlím vtipné věty. Jakmile dokončíme slovíčka, začínáme probírat gramatiku, kdy nás opět učitelka aktivně zapojuje a musíme vymýšlet věty s použitím dané gramatiky. Ve středu máme test z druhé poloviny slovíček a opět se učíme gramatiku.

V minulosti jsem již o čínské gramatice psal, jak je nesmírně jednoduchá. Tak například pokud bych měl čínskou větu „Každý den se doma učím 2 hodiny“ přepsat doslova, pak by to bylo něco jako „Já každý den v dům číst kniha, číst 2 hodiny.“ Nebo „Jak daleko je tvůj dům od vlakové stanice?“ by bylo něco jako „Ty dům od vlak stanice hodně daleko?“ Časování nebo skloňování v čínštině nehledejte.

Ve čtvrtek píšeme test, kdy nám učitelka diktuje celé věty. To je poměrně obtížné, protože musíte umět napsat veškerá slovíčka, tj. samozřejmě i ta z předchozích lekcí. Test vypadá takto:

Po dokončení gramatiky probereme nějaká ta cvičení, přečteme dialogy a text v učebnici. V pátek na začátku hodiny máme každý s každým malý rozhovor, kdy se vzájemně ptáme na předem dané věci, odpovědi si zapisujeme. Většinou je při tom třeba použít gramatiku a slovíčka z dané lekce. Učitelka se nás pak ptá, co jsme se dozvěděli. Po tomto menším opakování dostaneme velký test z celé lekce, jehož součástí je diktát, vyznačování tónů u vět, dále pak seřazení slov do správného pořadí, aby věta dávala smysl, doplnění chybějících slov, použití daných slov ve větě, popřípadě použití dané gramatiky ve větě. Test z celé lekce vypadá takhle:

Již mám za sebou i pololetní test, který se lišil, neboť byl napsaný jinou učitelkou. V tomto testu jsme museli napsat i krátký sloh o tom, jak jsme někam cestovali. Hned v první větě jsem udělal chybu, když jsem napsal „příští týden jsem cestoval do Tchaj-peje“ V čínštině totiž „příští týden“ doslova znamená „dolní týden“, „minulý týden“ je pak „horní týden“, takže je to mírně matoucí.

Kromě studia čínštiny se nyní také věnuji výuce češtiny, koupil jsem pro přítelkyni učebnici, kterou pomalu procházíme. Bude to zajímavé, až dojdeme k lekci s nějakou složitější gramatikou, jako je skloňování, vůbec totiž nevím, jak jí to vysvětlím, když čínština nic takového nemá.

V pondělí mě pak čekala první hodina a hned překvapení. I když jsem nepsal úvodní test, který rozřadil studenty do jednotlivých tříd podle pokročilosti (myslel jsem tedy, že budu zařazen mezi začátečníky), byl jsem na základě předchozího studia čínštiny umístěn do třídy B, která začíná 7. lekcí! Čínštinu jsem zde sice minulý rok jakožto výměnný student měl, avšak jednalo se spíše o „sranda čínštinu“, kde jsme neměli žádné testy a učili jsme se, co jsme aktuálně potřebovali (např. jak si objednat jídlo, jak se zeptat na cestu apod.). Tehdy jsem se ještě doma dobrovolně učil psát znaky, protože mě to zajímalo (díky bohu, hodně mi to nyní usnadňuje práci). Během prvního týdne ještě bylo možné změnit třídu na A. Po několika dnech jsem se ale rozhodl zůstat v aktuální třídě. Musel jsem se sice každý den do noci učit a dohánět úvodní lekce, ale myslím, že to stojí za to, neboť v základní třídě bych se nudil při výuce výslovnosti a podobných věcí, které již dávno znám.

Základní výuku mám každý den ráno 2 hodiny, tedy 10 hodin týdně, vždy se stejnými spolužáky a stejnou učitelkou. V současnosti je ve třídě včetně mě 8 studentů následujících národností: USA, Rusko, Rakousko, ČR, Egypt, Indonésie, Filipíny a Lucembursko. Nejraději mám Rakušana, se kterým si občas vzájemně pomůžeme při testu. Umí slova „pivo“ a „na zdraví“ a při každé příležitosti mluví o tom, jak máme v Česku dobré pivo Co se týče výuky, každý týden se probere jedna lekce. Denně kromě pondělí se vždy píše test, kdy nám učitelka diktuje slova či celé věty a my je musíme v čínštině napsat. Jakmile jsou probrána všechna slovíčka, dostaneme navíc za úkol napsat ke každému větu, celkem to tedy bylo minulý týden 29 vět a asi si umíte představit, jak dlouho mi trvalo je napsat. V pátek pak následuje velký test z celé lekce. Výuka mě velmi baví, nejedná se pouze o nudný poslech výkladu učitele, ale jsme aktivně zapojováni a tyto 2 hodiny mi vždy uběhnou jako 2 minuty.

Kromě povinných 10 hodin si každý student musí vybrat nejméně 5 hodin volitelných předmětů, přičemž já mám povinně volitelné „základy gramatiky“ a „základy výslovnosti“. Dále jsem si vybral předmět „základní slovní zásoba“ a „základní konverzace“. Na těchto volitelných předmětech se pak již setkávám vždy s různými spolužáky podle toho, kteří si daný předmět vybrali. Na celkovém prospěchu se pak prospěch ze „základní třídy“ podílí 70 procenty, volitelné předměty pouze 30 procenty. Je to trochu stres, neboť kvůli stipendiu musím mít prospěch neustále přes 80 %. Pokud by mi v jednom měsíci prospěch klesnul pod tuto hranici, bylo by mi stipendium na jeden měsíc odebráno. Pokud by se tak stalo dvakrát po sobě, bylo by stipendium zrušeno. Taktéž výuka nepovinných předmětů mě celkem baví, i když je náročnější, vzhledem k tomu, že učitelé těchto předmětů často používají slova, která ještě neznám. Celkově během výuky učitel mluví skoro výhradně čínsky, angličtina je zakázána Na nepovinných předmětech jsem potkal studenty mnoha národností – nejvíce z Japonska a USA, dále si vzpomenu např. na Skotsko, Německo, Austrálii, Panamu. Dokonce jsem zde potkal i jednoho Čecha a Slovenku

Studium čínštiny je náročné, ale baví mě to, myslím, že se to dá velmi dobře využít jak tady v každodenním životě, tak po návratu do České republiky.

Prvním krokem, který jsem zde musel provést, byla zejména žádost o tzv. Alien Resident Certificate, něco jako občanka pro cizince. O tento průkaz je třeba zažádat, pokud zde člověk plánuje zůstat více než 6 měsíců. Doufám, že ziskem tohoto průkazu odpadne nutnost neustále s sebou nosit cestovní pas. Dále jsem se zaregistroval ve škole a otevřel si na poště bankovní konto, kam mi bude škola měsíčně zasílat stipendium. Kvůli cestování do školy jsem si koupil skládací kolo, které je praktické i z toho důvodu, že jej lze bez problému vzít do metra, takže ho pravděpodobně dobře využiji i za rok v Tchaj-peji.

Jak již bylo řečeno, tento rok budu studovat National Cheng Kung University v Tchaj-nanu. Tchaj-nan je město, které se nachází na jihu Tchaj-wanu. Bylo založeno nizozemskými kolonizátory, kteří odsud byli v 17. století vyhnáni vojevůdcem Koxingou, který se taktéž jinak označuje jako „Cheng Kung“ (odtud pochází název mé univerzity). Nyní má toto město přes 1,8 miliónu obyvatel. Nachází se zde mnoho pamětihodností – postupem času Vám jistě některé na těchto stránkách představím. Zde můžete zhlédnout video, prezentující město a školu, kde budu studovat (v angličtině).