Cesta za stipendiem

Datum: 26. 5. 2011 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

Minulý týden jsem se dozvěděl radostnou zprávu, že mi bylo Tchaj-pejskou ekonomickou a kulturní kanceláří (tedy tchaj-wanskou vládou) uděleno stipendium pro studium na Tchaj-wanu. Zároveň jsem byl přijat i pro studium na National Taiwan University – magisterský obor „počítačová věda“. Ještě před započetím studia magisterského programu však budu rok studovat čínštinu na National Cheng Kung University. Mám z toho velkou radost, neboť se mi na Tchaj-wanu během půlročního výměnného pobytu líbilo a toto byla prakticky jediná možnost, jak se tam dostat zpět. Získat stipendium však nebylo jednoduché. Ze všeho nejdřív bylo potřeba dokončit současné bakalářské studium, což bylo ztíženo právě tím, že jsem před rokem byl na výměnném pobytu. Musel jsem v posledním semestru tedy dodělávat navíc dva poměrně těžké předměty z druhého ročníku. Proces podání přihlášky do konkurzu byl také nanejvýš složitý. Pokusím se popsat veškeré překážky, které mě na této cestě potkaly. Těchto rad pak mohou využít i případní budoucí žadatelé o toto stipendium.

Součástí přihlášky muselo být několik dokumentů – doklad o nejvyšším dosaženém vzdělání (tj. maturitní vysvědčení), výpis známek a v případě, že člověk ještě nedokončil studium pak i potvrzení, že je v posledním ročníku. Aby první dva zmíněné dokumenty byly legální i v zahraničí, bylo třeba je superlegalizovat. Proces superlegalizace znamená, že dokument je nejdříve legalizován institucí nadřazené té instituci, která jej vydala (v případě maturitního vysvědčení je to Ministerstvo školství). Poté je třeba ověřit platnost razítka této instituce na Ministerstvu zahraničních věcí. V této chvíli, pokud není dokument v českém jazyce, musí být soudně přeložen do angličtiny. Nakonec zbývá jej superlegalizovat na ambasádě státu, ve kterém má platit. Zdá se vám to složité? Věřte, že je to ještě složitější!

Vzhledem k tomu, že jsem chtěl stihnout obě dvě ministerstva, přičemž Ministerstvo zahraničí zavíralo už kolem poledne, přijel jsem do Prahy brzo ráno. Dokumenty připravené, včetně kolků – pro Ministerstvo školství třicetikorunové, pro zahraničí stokorunové. Jaké bylo překvapení, když jsem byl na Ministerstvu školství během minuty vyřízen s tím, že mám na výpisu známek z VŠ místo kulatého razítka hranaté (toto není vtip) a místo originálního podpisu děkana byl pouze digitální podpis z tiskárny. Úřednice na ministerstvu byla ochotná, avšak nemohla s tím nic dělat, přičemž řekla, že na studijním oddělení školy by měli vědět, že pro dokument, který má být platný v zahraničí, je třeba těchto náležitostí. Naštěstí jsem ale nejel do Prahy úplně nadarmo, protože další den mě čekala v Perlovce zkouška z angličtiny kvůli certifikátu TOEFL (Test of English as a Foreign Language), který byl vyžadován jak pro přihlášku na tchaj-wanskou VŠ, tak na přihlášku kvůli stipendiu.

Další den jsem se tedy vydal do Perlovky. Naštěstí s hodinovým předstihem. Budovu testovacího centra (Wall Street Institute) jsem totiž nemohl vůbec najít, Perlovku jsem prošel křížem krážem, a to i se zapnutou GPS Nakonec jsem zjistil, že se institut nachází v prvním patře budovy ČSOB, přičemž venku není žádný nápis. Na test jsem se předem připravoval, takže jsem věděl, do čeho jdu. Test se skládal ze čtení, psaní, mluvení a poslechu. Celý se dělal na PC. Části čtení a poslech byly automaticky vyhodnoceny, zatímco text ze psací části a audio z části mluvící (každý měl k dispozici mikrofon, pomocí kterého byl hlas nahrán) byly odeslány do společnosti, která certifikát vydává a vyhodnoceny jejími pracovníky. Výsledek jsem se dozvěděl až asi za dva nebo tři týdny a dopadlo to velmi dobře. Za certifikát jsem zaplatil cca 4 tisíce Kč.

Později jsem tedy musel jít znovu na studijní oddělení a získat nový výpis známek se správným razítkem a podpisem. Výpis jsem dostal s kulatým razítkem a správným podpisem děkana, avšak podpis byl vytištěn opět z tiskárny. Paní na studijním říkala, že tohle musí stačit. Ihned jsem volal na Ministerstvo školství, kde mi řekli, že musí být podpis originální. Paní na studijním tedy nakonec ne úplně ochotně vyhověla a během tří minut přinesla dokument i s originálním podpisem. Jel jsem tedy znovu do Prahy, tentokrát vše proběhlo na ministerstvech hladce. V Hradci jsem nechal notářem ověřenou a ministerstvy legalizovanou kopii maturitního vysvědčení soudně přeložit do angličtiny (cenu už jsem raději zapomněl, myslím, že okolo 2 tisíc Kč).

Mezi všemi těmito peripetiemi jsem také musel získat doporučující dopisy minimálně od dvou učitelů (já si zařídil tři) jak pro přihlášku na stipendium, tak kvůli přihlášce na National Taiwan University. Bylo to složité obíhání a lítání. Dal jsem si s tím hodně záležet a myslím, že tyto dopisy nejvíce přispěly k úspěchu. Dopisy jsem získal od proděkanky pro rozvoj a zahraniční styky paní doc. RNDr. Petry Poulové, Ph.D., svého vedoucího bakalářské práce pana Ing. Filipa Malého, Ph.D. a profesora statistiky a pravděpodobnosti z VŠE pana prof. Ing. Petra Hebáka, CSc. Všem zmíněným ještě jednou děkuji !!!

Po vyzvednutí soudně přeložené kopie maturitního vysvědčení jsem jel opět do Prahy, kde jsem výpis známek i vysvědčení předal v Tchaj-pejské kanceláři kvůli superlegalizaci. Paní za okýnkem nejdříve začala sčítat celkem horentní sumy na kalkulačce. Naštěstí jsem věděl, že pokud žádám o stipendium, je superlegalizace zdarma, a tak jsem se ozval a nic neplatil. Superlegalizace se nedělá na počkání, proto bylo nutné jet do Prahy za několik dní znovu pro vyzvednutí dokumentů. Předpokládal jsem, že se jedná o poslední cestu. Jak se později ukázalo, nebyla to úplná pravda.

Protože byl pouze asi týden do konečného termínu odevzdání přihlášky na National Taiwan University, odeslal jsem balíček s přihláškou expresní poštou, což mě stálo 1000 Kč (později jsem zjistil, že tato služba EMS – Express Mail Service – stojí na Tchaj-wanu zlomek této ceny – Česká pošta má tedy výrazně nadsazené ceny, ale co na to říct, když ještě ve 21. století má na tyto služby v ČR prakticky monopol jedna společnost). Balíček s přihláškou na stipendium jsem odevzdal ve škole. Přihlášku za mne tedy odeslala škola, což možná byla menší výhoda, než kdybych jej posílal sám.

Za několik měsíců jsem měl telefonát z Tchaj-pejské kanceláře. Tchaj-wanský úředník (mluvili jsme anglicky) mě zval na pohovor. Domluvili jsme se hned na následujícím dnu. Trošku se mi z toho udělalo nevolno, na druhou stranu jsem přemýšlel nad tím, že by to mohlo znamenat, že jsem byl v užším výběru. Jel jsem tedy do Prahy popáté. Pohovor v angličtině byl velmi krátký, maximálně tak 20 minut. Vyprávěl jsem své zážitky z půlročního pobytu na Tchaj-wanu, ptal se na některé věci ohledně víz a stěžoval si, že češtinou mluví jen 10 miliónů lidí, zatímco čínsky přes miliardu. Na mě skoro žádné otázky kladeny nebyly. Osobně si myslím, že účel pohovoru bylo zjistit úroveň angličtiny a celkový dojem z uchazeče.

Nakonec jsem se tedy před týdnem dozvěděl, že jsem se dostal do výběru sedmi uchazečů, kteří stipendium získali. Předposlední překážka mě čekala dnes, kdy bylo třeba obhájit bakalářskou práci a složit státní zkoušku. Dostal jsem otázky, ke kterým mám blízko (objektové programování, modely TCP/IP a ISO/OSI, bezpečnost IPv6), obhajoba taktéž proběhla bez problému.

Nyní zbývá získat vízum, koupit letenku a odjet na Tchaj-wan. Zisk víza však není žádný jednoduchý proces. Pokud chce člověk zůstat v zahraničí delší dobu, je vhodné žádat o rezidenční vízum. V tom případě Tchaj-wan vyžaduje podrobný zdravotní test, ověřený Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem zahraničních věcí. Po příjezdu na Tchaj-wan je třeba do 14 dnů navštívit imigrační úřad a ukázat kartu školy. Škola mi však kartu předá až tehdy, kdy začnu studovat. Nyní tedy řeším, zda bude vůbec možné přijet na Tchaj-wan v červenci, jak jsem původně zamýšlel. Jedna z možností je zažádat o návštěvnické vízum, a to později změnit na rezidenční. Každopádně se na studium na Tchaj-wanu velmi těším a jistě se můžete těšit na další články

Připomínač cvičení

Datum: 23. 1. 2011 | Kategorie: Počítače, Software | Komentářů: 0

V poslední době jsem se potřeboval nějakým způsobem zabavit, a tak jsem dokončil svůj miniprográmek. Pokud si ho nainstalujete, bude vám pravidelně připomínat, abyste si udělali pauzu od práce s počítačem. Nic víc, nic míň Podrobnější popis a program ke stažení najdete zde:

Vzpomínka na Daniela Maceje

Datum: 16. 1. 2011 | Kategorie: Nezařazené | Komentářů: 4

Daniel Macej
8. 6. 1987 – 13. 1. 2011

Včera jsem se dozvěděl tu nejsmutnější zprávu, že zemřel můj kamarád Daniel Macej.

S Danem jsem se poprvé potkal, když jsem byl v prvním ročníku na osmiletém gymnáziu, v té době byl Dan o rok výše. Přisedl jsem si k němu kdesi ve školní jídelně a on se se mnou hned dal do řeči a přátelsky radil, co a jak na nové škole. Nevím proč, ale dodnes si toto setkání pamatuji.

Později jsme se znovu sešli úplně někde jinde – v dechovém orchestru ZUŠ Habrmanova, kde jsme spolu hráli 1. klarinet pod taktovkou pana dirigenta Hanuše. Dan byl výborným muzikantem. V orchestru jsme si často užívali dost legrace, když jsme třeba do nějakých nudných pochodovek přidávali trilky, které tam vůbec neměly být. Jednoho dne to rozdráždilo dirigenta natolik, že nás vyrazil ze zkoušky. Dan měl vždy velmi dobrý smysl pro humor

O to lépe se později vyrovnával s hroznou nemocí, která mu dále znemožnila pokračovat v hraní na klarinet. I přesto si Dan zachoval obrovský optimismus a dál se věnoval nejrůznějším sportům. Na hudbu však nijak nezanevřel a měl jsem možnost ho potkat na našem koncertu jako diváka. Asi osud tomu chtěl, abychom se poté, co musel vynechat jeden rok školy, sešli ve stejné třídě, v jedné lavici. Přestože to byl závěrečný, maturitní ročník, byl to krásný rok a jsem rád, že jsem mohl být s Danem ve stejné třídě. Nezapomenu na oslavu svých devatenáctých narozenin, kde mě Dan natolik opil, že mě museli spolužáci odvést domů Často mi Dan radil i ohledně holek, i když mi to nikdo nepomohlo, protože jsem pako. Dan byl velmi inteligentní, neboť i přes zdravotní problémy bez zádrhelů udělal maturitu a dostal se na práva!

1. ledna mi Dan zatelefonoval a pozval na návštěvu k sobě domů. Jsem moc rád, že jsem tam jel. Bohužel jsem v tu chvíli netušil, že s ním mluvím naposledy. 13. ledna jsem Danovi telefonoval, avšak nikdo se neozval …

Svět ztratil v Danovi obrovskou osobnost. Velmi statečně bojoval s nemocí, bohužel to však byl nerovný boj.

Protože jsem spíše uzavřenější osoba, mám jenom málo opravdových přátel. Ty jsi byl Dane jedním z nich. Tvoje ztráta mě moc bolí. Nikdy na Tebe nezapomenu, kamaráde.

Rozloučení s Tchaj-wanem

Datum: 10. 7. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

Doba mého pětiměsíčního pobytu na Tchaj-wanu se nezadržitelně přiblížila ke konci. Na začátku jsem si myslel, že už v květnu nebo červnu se budu těšit domů a bude mě to tu nudit. Opak je pravdou. Domů se sice trochu těším, ale nejraději bych se sem opět hned vrátil, neboť tato země mi opravdu přirostla k srdci. Samozřejmě tu vše není ideální … doprava ve městě je k zbláznění, je tu velká přelidněnost, znečištěné ovzduší, pokud přijdete na koleje po půlnoci, dostanou vaši rodiče výhružný telefonát (což je při představě, že by někdo volal rodičům mého 26letého kamaráda z kolejí, opravdu směšné). Tchaj-wan jsem si oblíbil hlavně díky přátelskosti místních lidí. Spolužáci z IT ačkoli neuměli anglicky se se mnou vždy dávali do řeči, našel jsem si tu několik dobrých kamarádů (hlavně díky Jakubovi, který zde studoval angličtinu, takže jeho spolužáci řeč ovládali) a přítelkyni (zatímco v Česku o mě skoro žádná ani nezakopla – těžko říct, zda je to náhoda, nebo zda Češky a Tchaj-wanky vyznávají různé hodnoty).

Přestože bych tu dál zůstal, nejde to. Zpáteční letenka je již zakoupena, hned po příletu mě čeká týden školy a v srpnu budu dodělávat čtyři zkoušky tak, abych se mohl příští rok pokusit o bakaláře. Alespoň mě může těšit, že jsem poslední měsíc nemusel žít na kolejích (kterým jsme s Jakubem trefně dali přezdívku „vězení“) a mohl bydlet s přítelkyní v pronajatém pokoji. Velmi mě potěšily i dárky od spolužáků z čínštiny, které mně a Jakubovi předali na „rozlučkovém“ obědě. Teď bude bohužel následovat třicetihodinová cesta domů přes Luzhu – Kaohsiung – Taipei – Frankfurt nad Mohanem – Norimberg – Prahu – Hradec Králové – Smržov.

Rozhodnutí jet studovat na Tchaj-wan rozhodně litovat nebudu.

Video – můj život na Tchaj-wanu

Fotogalerie z posledních dní zde.

Tchaj-pej

Datum: 6. 6. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

O tomto víkendu jsem se vydal s Jamie na výlet do Tchaj-peje. Ještě před tím jsem však v rámci čínštiny navštívil exhibici tchaj-wanské charity Tzu Chi, která pomáhá lidem při přírodních katastrofách.

Minulý víkend jsem také navštívil v Donggangu sestřenici Jamie (v jednom z minulých článků jsem o tomto místě mluvil jako o „Pingtungu“, tak se však jmenuje okres, ve kterém se toto město nachází). Její rodina se ke mně chovala velmi mile, hlavně manžel sestřenice se se mnou chtěl bavit, přestože moc neumí anglicky. Takže jsme se bavili směsí čínštiny, angličtiny a řeči těla Věděl jsem, že pracuje jako policista, ale překvapilo mě, když mi řekl, že cvičí kung-fu a pracuje u jakési zasáhové jednotky, ukázal mi i fotku, kde je v uniformě se samopalem.

Ve fotogalerii níže dále naleznete i fotky pořízené při „venčení“ kočky

Návštěva Tchaj-peje

Tchaj-pej je hlavní město Tchaj-wanu, nachází se na severu země a má 2,6 miliónu obyvatel. Jako dopravní prostředek jsem zvolil tchaj-wanský rychlovrak – „Taiwan high speed rail“, což je varianta známého japonského Šinkansenu. Lístek byl pěkně drahý, v sobotu jsme tedy jeli už před sedmou ranní, abychom alespoň získali 30 % slevu. Vlak však jel z města Tchaj-nan (na Tchaj-wanu jsou města Tchaj-pej, Tchaj-džong a Tchaj-nan přičemž „pej“ znamená „sever“, „džong“ je „střed“ a „nan“ je „jih“), kam jsme jeli na skútru asi půl hodiny. Cesta vlakem trvala hodinu a 43 minut. Dala se tam se mnou do řeči jedna paní, učitelka angličtiny. Nedávno se prý vrátila z Šanghaje, kde navštívila na Expu mimojiné českou expozici, kterou velmi chválila.

Rozdíly v počasí mezi severem a jihem Tchaj-wanu jsou bohužel poměrně velké. Zatímco jih je teplý a slunný, na severu bývá chladněji a často tam prší. Tchaj-pej nás tak přivítala mírným deštěm, který trval po celou dobu našeho výletu. To nás však neodradilo od našeho plánu.

Jako první jsme navštívili Čankajškovu pamětní síň (Chiang Kai-shek Memorial Hall). Zajímavé je, že pokud řeknete Tchaj-wancovi jméno „Čankajšek“, většinou vám nebude rozumět. V čínštině se totiž jeho jméno říká jako „Ťiang Ťie Š“, takže nechápu, kdo vymyslel jméno „Čankajšek“. Čankajšek byl prezident Čínské republiky. Po válce s Japonskem se dostal do občanské války s komunisty vedenými Mao Ce Tungem, kterou prohrál a byl donucen odejít na Tchaj-wan. Přestože se Tchaj-wan vnímá jako demokratická varianta komunistické Číny, Čankajšek byl diktátor – až  nedávno zde byla „zavedena“ demokracie. Pamětní síň se nachází v blízkosti Tchaj-wanského národního divadla.

Další zastávka byla Tchaj-pej 101, do 4. ledna tohoto roku nejvyšší budova světa – poté ji však na druhé místo odsunula Burj Khalifa v Dubaji. Dorazili jsme tam asi v půl jedenácté a překvapilo mě, že budova byla uzavřená – obchodní centrum a vyhlídkové patro pro turisty se otevíralo až v jedenáct. Nahoru jsme se však nakonec nepodívali, lístek byl totiž velmi drahý a navíc kvůli počasí by toho nebylo moc vidět. Takže jsem za ušetřené peníze koupil dárky pro rodinu s tématikou této budovy.

Nakonec jsme se stavili v přístavu Danshui [Tanšvej] severně od Tchaj-peje (vede tam metro, avšak nyní jsem se dozvěděl, že to není součást Tchaj-peje). Tam jsme si zaplatili krátkou jízdu lodí. Bohužel počasí příliš nepřálo, takže jsme se značně vyčerpáni vydali na hotel. Tam mě příjemně překvapila televize, na které se můžete podívat na libovolný film.

Dnes při cestě zpět jsem ve vlaku zapnul GPSku a naměřil rychlost 300 km/h. Také jsem natočil video, jak taková jízda ve třísetkilometrové rychlosti vypadá:

Fotogalerie zde

Oslava narozenin a surfování v Kentingu

Datum: 26. 5. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

V poslední době jsem se musel více věnovat škole a neměl jsem tolik zajímavých věcí, o kterých bych se zde mohl rozepsat, proto zde dlouho nepřibyl žádný příspěvek. Dnes jsem se rozhodl po delší odmlce zase něco napsat o svém životě na Tchaj-wanu.

Oslava narozenin

20. dubna jsem na Tchaj-wanu oslavil 21. narozeniny. Žádnou oslavu jsem vlastně neorganizoval, takže jsem jen popíjel pivo se spolubydlícími svými a Jamie. Dokonce jsem dostal i nějaké dárky – od spolubydlících Yi Xianga a Qiong Zhana sošku boha, která mi prý přinese peníze a jakýsi přívěšek. Joy mě pozvala do Nanzihu na oběd a dostal jsem od ní přívěšek ve tvaru Tchaj-wanu a přání. Od Jamie jsem dostal takovou skládačku s fotkami a různými poznámkami. Hodně mě to potěšilo, muselo jí to dát hodně práce, avšak blíže obsah nebudu popisovat

Soutěž ve zpěvu

Nedávno se na Kao Yuan konala soutěž ve zpívání, které se zúčastnili i mí kamarádi Gary a Joy, a tak jsem se tam šel podívat jako divák. Byly to vlastně tři soutěže, v první se zpívalo v angličtině, pak v japonštině a na konec v čínštině. Každá soutěž byla jiný den. Nejvíc jsem si asi užil angličtinu, protože tam byly známé písničky a taky jsem se tam hodně nasmál. Nejvtipnější byli dva zpěváci, kteří si vybrali song od lady Gaga. Jeden z nich byl nejen hodně vtipný, ale uměl skutečně i dost dobře zpívat a nakonec soutěž vyhrál. Gary skončil třetí v soutěži v japonštině. Joy se zúčastnila pouze soutěže v čínštině, kde bylo účastníků samozřejmě nejvíce a ani nevím, jak se přesně umístila. Gary i Joy ale umí zpívat dobře a mají můj obdiv.

Barbecue

Později mě pozvaly spolužačky z čínštiny na barbecue, které organizovala jedna z nich doma v Gangshanu. Před polednem jsem tedy přijel s přítelkyní, Jakub se nezúčastnil. Podávaly se různé mořské potvory jako krevety nebo chobotnice, ale i vepřový steak. Aby nezbylo jídlo, na konci se hrála hra kámen-nůžky-papír. Vždy když někdo prohrál, musel něco sníst. To se mi moc nelíbilo, protože moc nejím, naštěstí jsem ani jednou neprohrál Táta spolužačky, u které se barbecue konala, uměl dobře německy, takže jsme prohodili pár vět.

Fotogalerie zde

Výlet do národního parku Kenting

Na hodiny čínštiny s námi chodí i studentka Amber, která nám pomáhá. Před pár týdny nás pozvala do Kentingu vyzkoušet si surfování a to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Za ubytování na jednu noc a dvě výuky surfování jsem zaplatil asi 1200 Kč. S Jakubem jsme vyjeli už v pátek ráno, přestože sraz s Amber a jejími kamarády měl být až v sobotu před polednem v Kentingu. Docela těžký úkol byl narvat všechny věci do batohu a skútru, což se nakonec povedlo. První noc jsme plánovali přenocovat ve stanu, který si zde Jakub koupil. Já jsem si však zapomněl koupit karimatku a mám zkušenost, že ve spacáku na tvrdé zemi se člověk moc nevyspí. Takže jsem si nakonec vzal pouze deku z kolejí s tím, že spacák stejně nebude potřeba, protože i v noci je tu teplo.

Cestu do místa, kde jsme chtěli stanovat, jsme spojili s výletem po Kentingu. Stavili jsme se u skal „Chuanfan Rock“. Další zastávkou byl „Eluanbi Park“, kde byl k vidění mimo jiné opevněný maják. Také jsme se vykoupali v „Little Bay“ (malá zátoka), kam jsme jeli později surfovat.

Další den jsme se dopoledne setkali s Amber a jejími kamarády v „Afei’s surfing shop“ a odpoledne jsme se vydali na naši první „hodinu“ surfování. Bylo určitě přes 30°. Jeli jsme mikrobusem, cesta byla trochu o život (řidič měl nohu skoro za krkem, řídil jednou rukou a předjížděl těsně před zatáčkou, kde za žádnou cenu nemohl vidět, zda něco nepojede), ale do cíle jsme se nakonec dostali. Mně a Jakubovi byl naštěstí přidělen jeden učitel a holkám druhý, takže zatímco se holky plácaly někde u pobřeží, my jsme mohli po pár krátkých instrukcích jít přímo do vody a vyzkoušet si to. Na samotném „prkně“ mě překvapily jeho rozměry, na výšku mělo určitě přes dva metry. Náš učitel se jmenoval Ray a uměl dobře anglicky. Byl velmi příjemný a neustále říkal, jak mi to jde, i když si myslím, že v duchu si říkal „To je ale trotl“. Vždy jsem si lehnul na surf a jakmile Ray uviděl, že jde velká vlna, dal mi pokyn k „pádlování“, pak mě ještě přistrčil a ve správný moment mi řekl „stand up“, kdy jsem se měl zvednout a jet po vlně. Zezačátku jsem vždy po půl vteřině po zavřískání skončil ve vodě. Později už mi to ale začalo jít a ukázalo se, že to není zas až tak těžké. Surf jsem tedy neovládal do stran, byl jsem rád, že jedu

Večer jsem šel s Amber a kamarády Nickem, jeho přítelkyní a Jasmine na noční trh. Jakub nešel, protože byl utahaný. Předpokládal jsem, že tam hodinu pobudeme a pak pojedem zpět na hotel. To byl samozřejmě omyl, jeden z Afeiových pracovníků nás pozval do klubu na travesty show. Takže jsme tam asi dvě hodiny čekali, avšak ti lidé, co nás pozvali, nepřicházeli, protože byli na jiné show, takže nakonec jsme šli zpět. Na hotelu nás bylo všech šest na jednom pokoji, takže žádný luxus, ale na jednu noc to plně stačilo (kdybych měl být na pokoji s pěti cizími lidmi, to by mi vadilo, ale takhle to bylo v pohodě).

V neděli dopoledne nás čekala druhá a poslední hodina surfování. Toho dne bylo bohužel zataženo. Ray mě docela naštval, protože se nám vůbec nevěnoval a museli jsme si poradit sami. Ukázalo se, že bez pomoci je surfování mnohem složitější. Dost těžkým úkolem je vůbec se dostat dál od pobřeží (což jsem tedy musel zvládnout i den před tím, s tím mi nikdo nepomáhal). Na této pláži byly samozřejmě dost velké vlny, takže když přišla jedna z těch větších, tak mě odmrštila pár metrů dozadu, občas když jsem to zchytal hodně špatně, tak jsem ani neudržel surf. Z toho důvodu si musíte prkno vždy připevnit k noze. Jednou, když jsem se pokoušel pádlovat dál od pobřeží mě jedna vlna smetla dozadu a otočila o 90 stupňů, takže další velká vlna mě naprosto spláchla a surf mi dal ránu do hlavy. Od té doby jsem si dával větší pozor. Když už jsem se tedy dostal na větší hloubku, tak byl další úkol vyčkat na tu správnou vlnu, pak začít pořádně pádlovat a ve správný moment se na surf postavit a udržet rovnováhu. Když už se mi povedlo vstát, tak jsem buďto byl na vlně a po vteřině jsem ztratil balanc, nebo byla vlna už přede mnou a já se propadnul dolů. Ani jednou se mi nepodařilo pořádně po vlně jet. Takže to bylo trochu zklamání. Ale celkově jsem rád, že jsem si to vyzkoušel, kdybychom měli v Česku moře, možná bych si prkno zakoupil

Odpoledne mě čekala cesta domů. Jakub chtěl v Kentingu ještě přenocovat ve stanu a v pondělí se podívat na nějakou blízkou horu, takže jsem musel jet sám. Cesta nebyla nijak složitá, podle mapy stačilo celou dobu jet po silnici č. 1 a měl jsem dojet až do Lujhu. Přesto jsem z této silnice ve městě Pingtung omylem sjel (protože tam nebylo značení). Měl jsem u sebe GPS, takže nakonec nebyl problém najít cestu. Pak jsem ještě mírně zabloudil v Kaohsiungu, kdy jsem málem vjel na dálnici, což se se skútrem nesmí. Opět vypomohla chytrá krabička GPS. Cesta však nebyla naprosto příjemná, protože asi po dvaceti minutách jízdy začalo silně pršet. Naštěstí jsem měl pláštěnku, jenže chvílemi byl déšť tak silný, že mě kapky úplně bily do tváře a několikrát jsem kvůli tomu musel i zastavit nebo hodně zpomalit. Jednu chvíli mě i málem povalil silný vítr. Nakonec jsem však dojel živý a zdravý, plný zážitků z tohoto skvělého výletu Tři hodiny po mně k mému překvapení dorazil i Jakub, který si svůj plán kvůli počasí rozmyslel.

Práce na kolejích

Nedávno jsem se dozvěděl, že abych nemusel za koleje platit cca sedm tisíc Kč, budu muset odpracovat dvacet hodin při úklidu. To mě trochu naštvalo, protože už tu jsem přes tři měsíce a bylo mi to řečeno až teď. Nakonec jsem proti tomu nikde neprotestoval, aby si zde o mě nemysleli, že jsem kůže líná a občas se zajdu kolejbáby zeptat na nějakou práci. Máme tu dvě kolejbáby, jedné říkáme „špatná“ a druhé „dobrá“. Takže chodím jen k té dobré, která mi třeba za čtyřicet minut práce napíše do kartičky dvě hodiny. Občas mám pocit, že ani neví, co mi má zadat. Takže dnes jsem v jednom patře čistil zařízení na kartu, které je u každých dveří. Poté jsem měl ve dvou patrech zamést koštětem strop od prachu, což jsem moc nepochopil, neboť existuje zemská gravitace a předpokládám, že prach se moc na stropě neusazuje. Takže jsem si úkol trochu poupravil na vymetení pavučin, kterých tu je požehnaně. Největší šok mě však čekal asi dva metry od svého pokoje, když jsem objevil obrovského brouka. Ležel na zádech, tak jsem myslel, že je mrtvý. Tak jsem do něj strčil koštětem a on začal hýbat nohama a vydávat strašlivé zvuky. Tak jsem letěl za Qiong Zhanem, ať ho jde zabít Ten ho bez problému vyhodil z okna. Byla to odporná velká masitá cikáda.

Fotogalerie z Kentingu zde

P. S. To jsem svůj článek zakončil krásnou větou, že?
P. S. 2 Pozorte, tentokrát jsou tu dvě fotogalerie, jedna zde a druhá zde.

Čínština

Datum: 17. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 4

S čínštinou se setkávám každý den a třikrát týdně mám dvouhodinovku čínštiny, proto jsem se rozhodl napsat pár zajímavostí o tomto jazyku.

Tóny

Čínština je jazyk tonální. To znamená, že výška tónu spoluurčuje význam slova. Je však mýlka, že čínština se zpívá a že je k jejímu studiu potřeba hudebního sluchu. Podobné tóny používáme totiž i v češtině. Ukážu to na příkladu, který uvedl v rozhovoru pro server Barak.cz český sinolog Vladimír Ando. V mandarínské čínštině existují 4 typy tónů:

1. rovný vysoký – když něco sami zaviníte, například přijedete na chalupu, zjistíte však, že jste si zapomněli klíče a zvoláte „neee“ vysokým rovným tónem
2. mírně stoupavý – pokud je výsledek jiný než očekávaný, vyslovíme „ne?“ se stoupavým průběhem
3. nejdříve mírně klesající a poté stoupavý – pokud reagujeme výhružně na to, že někdo nám odmlouvá a odmítá splnit náš požadavek, pak řekneme „ne?!“ vyslovené nejprve poklesem a posléze strmým vzestupem
4. prudce klesající – rázné a odmítavé odseknutí: „ne!“

Tón je integrální součástí každé slabiky a pokud ho vyslovíme špatně, můžeme naprosto změnit význam. Například slabika „ma“ v prvním tónu znamená „matka“, ve druhém „konopí“, ve třetím „kůň“, ve čtvrtém „nadávat“

Při vyslovování tónů nezáleží na absolutní pozici tónu, ale na relativní pozici vůči ostatním tónům. Takže čínský dřevorubec bude mluvit přirozeně hlubším hlasem, než dvacetiletá dívka.

Gramatika

Gramatika mandarínské čínštiny je asi ta jediná jednoduchá věc na tomto jazyku. Skoro žádnou gramatiku nemá, slova většinou jen skládáte za sebe do správného pořadí.  Neexistuje žádné skloňování ani časování. Například „jsem Čech“ řeknete větou „já být Česko člověk“. Protože se v čínštině musí používat tóny, na konec otázky se vždy musí dát slabika „ma“ s neutrálním tónem, která určuje, že se jedná o otázku.

Čínské znaky

Pro slušnou znalost čínštiny je potřeba znát zhruba tři až pět tisíc znaků. Aby to však nebylo jednoduché, existují dva typy:

1. Tradiční znaky – používají se na Tchaj-wanu, v Hong Kongu a Macau. Dříve se používaly i v pevninské Číně, avšak v 50. letech nechala komunistická vláda znaky zjednodušit, aby tak zvýšila gramotnost obyvatelstva. Podle Wikipedie se často používají také v čínských komunitách ve světě vyjma Singapuru a Malajsie.
2. Zjednodušené znaky – dnes se používají v ČLR. Podle mého laického názoru jsou jednodušší, než tradiční znaky, ale jsou stále dost složité (například místo 15 tahů potřebujete pro napsání znaku jen 10 ). Bylo zjednodušeno asi 2 500 znaků, ostatní jsou stejné.

Jedna slabika v čínštině může mít při vyslovení stejného tónu mnoho významů. Pro každý význam existuje jiný znak. Jelikož však znaky, na rozdíl od latinky, nenesou výslovnost, píšou všichni Číňani stejně bez ohledu na dialekt. To znamená, že přesto, že Pekiňan a Kantoňan by se ústně nedomluvili, mohou to napsat na papír – budou tomu rozumět oba. Ze stejného důvodu často v čínské televizi dávají čínské titulky, přestože je hlas v čínštině. A toto je také důvod, proč Číňané pravděpodobně nikdy nepřejdou na latinku – ztratili by jednotící element jednotlivých dialektů.

Mezi slovy se nepíšou mezery. Tečku píšou Číňané jako kroužek. Staré knihy se čtou shora dolů a zprava doleva, zatímco nové knihy jsou po vzoru latinky zleva doprava.

Psaní na klávesnici v čínštině

Před chvílí jsem si nechal od svého spolubydlícího Yi-Xianga ukázat, jak píše tradiční čínské znaky na klávesnici. Na každém tlačítku má čínský znak, který určuje nějaký jednoduchý tón, například „u“ a „o“. Takže aby napsal slovo „wǒ“ (= „já“), stiskne klávesu se znakem pro „u“, poté „o“, nakonec stiskne klávesu pro příslušný třetí tón. Zobrazí se mu lišta nabízející znaky, u každého je číslo a on vybere ten znak vyjadřující správný význam slova stisknutím příslušného čísla. Pravděpodobně ale existují i jiné způsoby psaní, například pokud si chcete nainstalovat podporu čínské klávesnice ve Windows, máte mnoho možností.

Dialekty

• Mandarínština (836 miliónů lidí ovládá tento dialekt) – oficiální jazyk ČLR (vláda prosazuje, aby se vyučoval ve školách a objevoval v novinách, televizi a rádiích) a Čínské republiky (Tchaj-wanu). Na Tchaj-wanu se mandarínština trochu liší, takže se můžete setkat s pojmem „tchaj-wanská mandarínština“. Původně termín „mandarínština“ znamenal jazyk, kterým se dorozumívají vysocí čínští hodnostáři. Portugalští námořníci si všimli, že na mnoha místech v Asii se vysokým úředníkům říká sanskrtským slovem „mantri“ a mysleli si, že nějak souvisí s portugalským slovem „mandar“ (rozkazovat).
• Wu (77 miliónů) – mluví se jím v některých čínských provinciích.
• Yue (kantonština) (71 miliónů) – používá se ve dvou provinciích na jihu Číny (okolo města Kanton), dále v Hong Kongu a Macau. Zajímavost: kantonština má 9 tónů !!!
• Min (60 miliónů) – mimo jiné také na Tchaj-wanu.
• Xiang [Šjank] (36 miliónů)
• Hakka (34 miliónů) – jazyk etnické skupiny „Hakka“, menšinový jazyk také na Tchaj-wanu.
• Gan (31 miliónů)

Zajímavost: aby Kantoňan porozuměl mandarínštině, musí se ji učit jako cizí jazyk. Avšak různé dialekty mají stejné písmo, jak jsem uvedl výše, takže to pro Kantoňana přece jen bude o něco jednodušší, než pro Čecha.

Moje výuka čínštiny

Ve škole mám čínštinu třikrát týdně, pokaždé s jinou učitelkou. V první hodině se učíme „konverzaci“. Většinou nám učitelka říká nějaké fráze. Sice jsem žádal, aby to psala na tabuli, jenže asi neumí čínskou transkripci pinyin (čti [pchin-jin]), takže mi nezbývá nic jiného, než si to zapisovat foneticky pomocí české abecedy. To je ale dosti blbé, protože mnohdy to prostě zapsat s českou abecedou nejde a v pinyinu to zapsat taky není úplně jednoduché, když to slovo slyšíte poprvé v životě. Taky je to dost vysilující, neustále poslouchat čínské fráze a zapisovat si je, takže při hodině často usínám a učitelka se mě ptá, zda jsem unaven. Minule už jsem to nevydržel a řekl jsem, že hodina je nudná.

Ve druhé hodině se učíme většinou výslovnost nebo gramatiku. Tato hodina je nejpřínosnější, učitelka umí nejlépe anglicky a všechno píše v pinyinu.

Na třetí hodině se učíme psaní, přestože jsem hned na začátku na dotaz, co se chci v čínštině učit řekl, že se nechci učit psát. Jak jsem psal výše, pro slušnou znalost je třeba znát 3 tisíce znaků. Za ty 2 měsíce, co tu jsme, jsme se zatím naučili napsat čínsky čísla 1 – 10. Posledně na konci hodiny se nás učitelka dotázala, co se chceme naučit příště. Prostě ukázka, jak by neměla vypadat výuka čínského jazyka. Takže jsem svůj cíl naučit se něco málo čínsky přehodnotil a nyní beru výuku čínštiny jako prostředek o něco lepšího poznání místní kultury. Svou nespokojenost kromě častého zívání, které nedokážu ovlivnit, nijak najevo nedávám, protože jinak se k nám učitelky chovají velice hezky.

Dva články, které mě zaujaly

Datum: 10. 4. 2010 | Kategorie: Nezařazené | Komentářů: 0

Dnes bych se chtěl pouze podělit o dva články z největších českých zpravodajských serverů, které mě zaujaly. Prvním z nich je článek na iDnes.cz „Americká vláda utajuje návštěvy ufonů aneb největší konspirační teorie“. Na svém blogu jsem totiž nedávno zveřejnil článek s názvem „Konspirační teorie o 11. září“. Když jsem se ve výše zmíněném článku na iDnes.cz dostal k podnadpisu „6. Útok z 11. září 2001 provedly americké tajné služby“, dostal jsem pocit, jako bych se dostal na svůj blog a četl svůj článek. Vzhledem k tomu, že jsem to odnikud nekopíroval a psal pouze svůj vlastní názor na film o 11. září, tak jsem si jist, že se mnou autor očividně hodně inspiroval. Některé věty jsou skoro totožné. Tak jsem alespoň někomu ulehlčil několikahodinovou práci. Ani mi to ale moc nevadí, aspoň si moje názory přečetlo širší publikum, než jen čtenáři mého blogu Jen jsem za to nedostal zaplaceno, jako autor článku na iDnes.cz.

Další článek vyšel na serveru Novinky.cz s titulkem „Kaplického ani Mašíny poslanci Klausovi nedoporučili“.  Píše se v něm o možných nominacích na ocenění státním vyznamenáním 28. října prezidentem Václavem Klausem. Měl jsem velkou radost, že poslanci nominovali i mého přítele a zaměstnavatele Jaroslava Zaviačiče. Přestože pan Klaus je pro mnohé lidi kontroverzní postava, stále je to prezident České republiky a byla by to veliká pocta. Samozřejmě to není stoprocentní, protože se jedná o nominaci, ale i tak si myslím, že je to velký úspěch a budu Jaroslavovi držet palce!

Zde můžete zhlédnout medailonek o Jaroslavu Zaviačičovi z pořadu České televize Barvy života odvysílaném 25. 1. 2008:

Výlet do Pingtungu

Datum: 7. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

Tento týden mají vysokoškoláci na Tchaj-wanu prázdniny, takže jsme se vydali s Jamie do Pingtungu k její sestřenici. S její rodinou už jsem se na pár minut potkal o víkendu, protože manžel sestřenice přes týden pracuje u policie, takže mě chtěl vidět.

Výlet jsem si užil, rodina sestřenice Jamie je velice sympatická a taky jsem se konečně najedl něčeho jiného, než těch blafů ze školních restaurací

Touto dobou jsem se měl s kolegou plahočit po zablešených hotelích v Thajsku, nakonec jsem rád, že jsem nejel, před chvílí jsem dokonce četl, že v Bangkoku je vyhlášen výjimečný stav kvůli protivládním demonstracím.

Fotogalerie zde

Taiwan will touch your heart

Datum: 2. 4. 2010 | Kategorie: Tchaj-wan | Komentářů: 0

… to je slogan, který používá Tchaj-wan ve videích zvoucích turisty k návštěvě tohoto nádherného ostrova a mohu říci, že tento slogan nelže.

Výstava o České republice

Minulý týden ve čtvrtek jsme v rámci výuky čínštiny s našimi dvěma učitelkami a „spolužačkami“ (jsou to rodilé Tchaj-wanky, ale chodí nám na hodiny pomáhat) navštívili Muzeum tchaj-wanské literatury v Tainanu, ve kterém probíhala výstava o České republice Czech Gems.

Na začátku výstavy si mohou návštěvníci prohlédnout fotky České republiky. Jejich autor je Vladimír Uher. V druhé části výstavy jsou jeden vedle druhého seřazeny plakáty, každý propagující něco typického pro Českou republiku. Všechny jsem si vyfotil, takže se na to můžete podívat ve fotogalerii. Ve třetí části se mohou diváci podívat na film o České republice.

Kromě výstavy o ČR jsme se také podívali do oddělení o tchaj-wanské literatuře. Nejvíce mě z toho asi překvapilo to, že Tchaj-wanci mají dobrý vztah k Japoncům, přestože je tu 50 let okupovali. Ptal jsem se na to Garyho, který mi k tomu řekl, že s Japonci nemají špatné vztahy a z 50 let okupace se naučili mnoho z jejich kultury. Na tom je vidět naprosto odlišné myšlení Tchaj-wanců. Češi většinou o Rusech v pozitívech nemluví.

Víkend

V pátek jsme měli s Jakubem odjet do Thajska, ale o tom jsem už psal ve článku Jak jsem nejel do Thajska.

V sobotu jsem jel do Nanzihu, kde jsem se sešel s kamarádkami ze školy (Gigi s přítelem, Dalia, Joy, Rachel) a šli jsme na hot pot. Byla to taková luxusnější restaurace, kde zaplatíte 400 tchaj-wanských dolarů (cca 240 Kč) a můžete toho sníst, kolik chcete. Kamarádi mi neustále přidávali na talíř nějaké jídlo a protože by mi přišlo neslušné to tam nechat, tak jsem skoro všechno snědl. Což se ukázalo o něco později jako chyba, protože jakmile jsem na skútru vyjel z města, tak jsem myslel, že se po… Naštěstí jsem cestou potkal McDonald a využil služeb jeho toalety. Neumíte si představit ten pocit A večer jsme s Garym popíjeli pívo a bavili se o politice Takže jsem se od něj dozvěděl, že volí Kuomintang a celkově to bylo zajímavé.

V neděli jsem s Garym a svými spolubydlícími Yi-Xiangem [I-šjangem] a Čong-dzanem (nevím, jak se to píše v latince ) jeli na skútrech do Tainanu na oběd a pak si udělali krátký výlet na nějaké místo, jehož jméno si samozřejmě nepamatuju, ale to asi není důležité. Celkově to byl nádherný výlet se skvělými kamarády

Přítelkyně

Nejpozitivnější věc je, že jsem se tu seznámil se svou novou přítelkyní, čínským jménem se jmenuje Wei-Ling Zhuang, evropským jménem Jamie. Je jí 21, studuje architekturu a máme se rádi To je asi tak vše, co by Vás mohlo zajímat, přece jen si musím zachovat nějaké soukromí Snad jen to, že se bavíme v angličtině, protože moje čínština ještě potřebuje trošku dopilovat …

Hodně srandy jsem si i užil se spolubydlícími. Jakmile jsem jim řekl, že budu mít s Jamie rande, tak si Čong-dzan našel ve slovníku slovo „unfair“ a začal na celý pokoj křičet „unfair, unfair“. Yi-Xiang zase křičel „lucky“ Pak mi Čong-dzan přes Google Translator napsal, že je zde tři roky a s žádnou holkou nikam nešel. Ale to si trochu dělal srandu, protože má přítelkyni, stejně jako Yi-Xiang.

Video – Taiwan will touch your heart

Zde se můžete podívat na dvě videa propagující Tchaj-wan:

Fotogalerie zde